Madeira 2017 – Cestopis Jolka

Středa, 12.7., den první

Let měl zpoždění 60 min. Původně jsme měli nastupovat na Gate D6, ale změnili to na C11. Nejvzdálenější brány od sebe. Zavřená toaleta, zas půl chodby zpět. Začátek dovolené byl korunován vstupem do odbavovacích proctor. Automat při vstupu vybral zrovna mě. Letištní personál mě opaplal jakousi vodičkou, jestli jsem v posledních dnech nemanipulovala s výbušninami – naštěstí detektor nic podobného nenahlásil a mohla jsem pokračovat do letištní haly.

Teplé jídlo nás příjemně překvapilo, dostali jsme ho i bez přiobjednání, dokonce jsme seděli i vedle sebe, což potěšilo obzvláště mně – nesnáším starty a přistání. Ještě že jsem netušila nic o přistávací ploše. Nevím jak se to Tomášovi povedlo mi zatajit, že je to jedna z deseti nejkomplikovanějších přistávacích ploch světa. To, že letadlo prakticky kolmo nalítá na skálu a pak se nad pevninou stočí o devadesát stupňů jsem pochopila až dva dny před odletem. Tohle přikládám spíš svojí důvěřivosti a nezodpovědnosti. Ale taky velké víře v Tomáše. Prostě jsem se svěřila do rukou někoho, kdo o mě bude pečovat – tečka.

Letiště ve Funchalu je malé. Odbavení proběhlo rychle – jen Tomáš musel pro batoh k jiné výdejně, což ale nebyla žádná komplikace. A již jsme stáli na parkovišti před letištěm. Dvě cigaretky, první pohled na oceán, autobus a odjezd do Caniçalu.

V rybářské vesničce jsme se naučili v místní putičce děkovat “obrigáda / obrigádu “ … až do konce pobytu jsme nepřišli na to, kterou z variant má kdo užít v jaké situaci. Předpokládám, že to už nikdy neodhalíme. A jestli ano, tak to možná bude škoda. Je to taková utajená země s utajeným “Díky – bylo tu krásně”.

Pivko, první rumíček a pokračování v naší cestě. Bohužel jsme si prohlíželi sochu “Krvavá práce rybářů” a nedošli až na zastávku autobusu. Autobus kolem nás profrčel a bez přibrždění odjel. Zajímavá zkušenost – na autobusy se zde mává a jezdí na čas. Na rozdíl od Kypru, kde se mává a mává a autobus přijede až má řidič čas.

Díky tomu nás čekal první silniční 4 km trek do Baía d’Abra. Zde jsme se setkali s prvními Čechy, kteří se vraceli z výletu. My však teprve vyráželi.

Podvečerní slunce nasvítilo skály a útesy do ohromující nádhery. Poprvé mě napadlo srovnat tento ostrov s nejdobrodružnějšími romány o pirátech a ztroskotaných lodích prvních osadníků. Tohle přirovnání jsem vlastně v obrazech prožívala v průběhu celé dovolené ještě mnohokrát.

Zaskočilo nás rychlé stmívání. Na místo kempu jsme dorazili ještě bez baterky, ale stavění stanu bylo již za téměř tmavé noci. Kolem plošiny nám obcházeli holubi, teda asi holubi. Jako by hovořili k vetřelcům co si dovolili vlézt jim do jejich poklidného nočního místa. Ve dne jsou tato místa plná turistů a výletníků na krátké trasy. V kopci, kde jsme při příchodu viděli dům bylo celou noc rozsvíceno. V noci přišel déšť a poprvé jsme ocenili stan.

Čtvrtek, 13.7., den druhý

Vstali jsme dříve a stan nechali rozložený, aby uschnul. Vyšlápli jsme po jižní straně poloostrova k vrcholu. V půli kopce stál dům, ale uzavřený a zabedněný, přesto, že okolo stálo několik výletních posezení a v noci byl rozzářený jako by v něm probíhala nějaká párty. Z vrcholu Baía d’Abra jsme sledovali přistávací plochu letiště, menší ostrůvek s majákem, který je oddělen skalnatým průlivem od poloostrova a v dáli osamocený ostrov “Stolová hora”, jejíž jméno nám zůstalo skryto a neodhalilo ho ani prostudování mapy.

Po návratu na místo odpočívadla se stanem jsem sešla po schodech k oceánu. Ze schodů vlézt do vody bylo nerálné, ale z boční pláže přes oblé kameny byl vstup celkem příznivý. Asi jediné koupání za dovolenou! Krátkých 5 minut plavání však bylo příjemné! Voda i na mne teplá, samozřejmě slaná a hodně nese. Rychlý přesun na parkoviště nám ztěžoval dav prvních turistů.

Přesun autobusem do Machico – vystoupili jsme za tunelem v polovině údolí. Omylem jsme se vydali po silnici na opačnou stranu – naštěstí díky krabičce jsme brzy mýlku odhalili a vrátili se k autobusové zastávce. Za ní mezi zahradami teče malá leváda – první na naší cestě. Kolem všude rostou Hortenzie – prazvláštní keře s modro–fialovými koulemi, které jsou složeny z malých kvítků. Podel levády šel proti nám muž a čistil ji. Později jsme tohoto muže začali nazývat “levádník”. Zahrady a domky alespoň mně připadají jako ze slumové vesnice. Všude je však spousty zeleně.

Strmějším stoupáním jsem došli až na hřeben hory, kde se před námi otevřel pohled do 300m hlubokého zeleného údolí a na sklaní útesy omývané oceánem. Asi 12 km stezka po vrstevnici s výhledy do údolí byla příjemnou romantickou procházkou. V té chvíli jsem se cítila, že snad výš už nelze vyjít a kroutila hlavou nad tím, proč mi Tomáš vyprávěl o vysokých horách, které nás čekají. Tahle “pirátská” stezka je nad mořem tak vysoko, že žádný nepřítel jí nemohl v minulosti nikdy objevit. Jak jsem se mýlila.

Horší byl závěrečný strmý sestup do Porto da Cruz. Jen mě utvrdil, že jsme byli opravdu vysoko v horách. Na začátku jsme potkali lanovku s jednou kabinkou, která vedla k útesům na pobřeží. Sestup do údolí byl přímo zdrcující – asfaltová strmá silnice až k oceánu s pláží. A kolem cesty zaparkovaná auta (to moje bych sem nikdy nevytlačila) a oni tu jezdí a žijí a parkují. V botách na podpadku bych musela chodit jen směrem nahoru, protože dolů bych přepadla při prvním kroku. Sešli jsme až k pláži na pobřeží. Vlny nedovolily vůbec přemyšlet o koupání, přitom ocean byl vlastně klidný. Tohle je síla oceánu, ne moře, oceán a spousty vody se sílou ke vzdáleným kontinentům.

Vešli jsme do vesnice, kde jsem na křižovatce s označním autobusové zastávky přemožená sestupem s bosýma nohama ráda hlídala bágly. Tomáš našel obchod. Lahvové chlazené a čerstvá voda nám opět zvedla náladu.

Teď už víme, že na autobusy se mává, tak jseme se lehce přesunuli do Portela. Výrazně se ochladilo, přezula jsem své nové “trekové” žabky a natáhla bundu. Krátce jsme poseděli na terásce hospůdky a podél levády lesním porostem jsme vystoupali k umělému jezeru, kde se nacházelo výletní místo. Naštěstí s domky se zástřeším, neboť jsme vstoupili do mraku a opět deštivě mžilo. Stan jsme rozložili u cesty pod stromem na měkké trávě. A na terásce jednoho z neobydlených domů rozložili kuchyň a večerní posezení.

Jezero, které Tomáš na tomto místě očekával byla vlastně umělá betonová nádrž, oplocená a pro turisty nedostupná.

Pátek, 14.7., den třetí

V noci déšť ustal, ale stále bylo vlhko. Nacházeli jsme se uprostřed mraku. A tak, jsme balili mokrý stan a poprvé využili příznivou tekoucí vodu levády k ranní očistě.

Podel levády jsme se vydali na další cestu se stoupáním po schodech a obdivovali rozkvetlé keře. Stoupání, však nebylo dlouhé a na rozbočce levád jsme se vydali vpravo. Než jsem prostudovala promyšleně jednoduchý system rozboček kanálu, Tomáš objevil utopenou myšičku v mříži pro zachycení větví . Další debata o jeho čerstvě oholené tváři a mých umytých očích z rána by se dala označit za nechutnou, tak daleko od místa tábořiště jsme ještě nebyli … Několik dalších kilometrů bylo příjemnou procházkou po vrstevnici kopce, cestičkou vedle levády. Občasné skalnaté převisy a male tunýlky prokopané, aby leváda mohla téct kolem skal, z cesty udělaly příjemnou turistickou atrakci. V některých místech byla cestička kolem levády tak úzká, že z hloubky pod námi se tajil dech. Cesta je však zajištěna kovovým lanem, které je nad nejprudšími místy vedeno jako zábradlí.

Na této cestě jsme pochopili smysl levád. Leváda začíná v místě nějakého malého pramínku vody. Je to vlastně betonový kanálek, který je veden těsně podel skal pokud možno co nejdelší cestou do údolí. Leváda totiž cestou sbírá další vodu a to převážně z rostlin, které rostou na skalách. Sráží se na nich voda z každodenních mlh, které stoupají v podvečer od moře. Tato voda stéká po rostlinách přímo do kanálu. Ten jí odvádí do údolí, kde slouží především k zavlažování políček a zahrad.

Na konci této levády se nacházela menší osada s obchodem s upomínkovými předměty a pro nás trochu zbytečně komfortní restaurací. V zatáčce silnice stál větší dům se zahradou, kde se nacházela “ekologická zahrada”. Zůstali jsme raději jen u pozorování ryb v bazénku. Nad zahradou se nachází travnaté odpočívadlo, které se tvářilo, že by mohlo být kempem, který hledáme na přespání. Přesto jsme se nevzdali a po chvíli našli strmé schodiště podel kaskádové levády. Zde se osvědčily google mapy. Zavedli nás ke krásnému jezírku a k okouzlujícímu tábořišti. Uprostřed lesa se nacházela plochá, téměř kulatá mýtina s heboučkou trávou na jejímž okraji stál krb se stolem a lavicí. Protože se od rána oteplilo a vyšlo slunce, rychle jsem vyházela všechny své věci z batohu a sušila je. Tomáš postavil stan a teprve následně jsme vyrazili na další obhlídku okolí.

Sešli jsme zpět do osady, trochu se najedli v té nóbl restauraci. V druhé, která nám připadala vhodnější pro naší krevní skupinu, bohužel před nedávnem zemřel majitel a teprve se řeší její další osud.

Jen o pár metrů níže pod restaurací začínala stezka podél další levády. Spíš velká široká cesta vyšlapaná mnoha turisty. Ale jak je dobrým zvykem je to TOP. Naštěstí jsme se na ni vydali až v podvečer a tím pádem jsme nešli davem, ale ani touto dobou jsme zde nebyli sami. Pohodlná cesta vede kolem malé levády, v jedné části prokopanou cestou skrz skálu. Na rozcestí na nás čekala kočka domácí, apaticky po nás koukala, ale nesnažila se ani utéct, ani přiblížit – asi přesycená spoustou svačin z odpoledního nájezdu davů.

Posledních pár metrů se stezka zůžila a zavedla nás na “Nebeský balkón”. Vyhlídka do hlubokého údolí s rozmanitostí skal, rostlin a zeleně, dostála cti svému jménu. Na zpáteční cestě jsme se zastavili v bufetu nad údolím a pozorovali přicházející podvečerní mlhu. V osadě bylo prázdno a tak jsme se vydali na naše tábořiště. Měli jsme však ještě “nachozeno málo”, proto jsme se vydali asfaltovou silnicí, která se klikatila nad náš kemp. Odměnou nám byl přenádherný výhled na zapadající slunce a přicházející mlhu z údolí, která se plýživě posouvala od moře k našim kopcům. Bohužel mlha se nezastavila, a tak jsme opět seděli v lehkém, mlžném oparu u stanu. S příchozí tmou jsme ulehli, protože ráno nás čekal rychlý přesun k autobusu.

Sobota, 15.7, den čtvrtý

Ráno brzo vstát, naházet vše do báglu a po schodech kolem kaskádovité levády na autobus. Byli jsme dobří …. Dali jsme to. Jen mě mrzelo, že na tak úžasném tábořišti jsem nestihla ani večerní, ani ranní hygienu. Večer kvůli tak rychle padnoucí mlze a ráno kvůli odjezdu. Přejíždíme jinam, tak snad mě jeden den ve špíně nezabije.

V autobuse seděli tři místní ženy a my. Stále nás udivují strmé a klikaté silničky. Na jedné straně vysoká skála na druhé prudký svah, mnohdy s výhledem až k oceánu. Přitom autobusy jezdí opravdu na čas. Ovšem, když se nerozbijí…. Po pár kilometrech začal řidič lehce nervóznět a prapodivně řadil, brzdil, pak zastavil, vyběhl ven, zase se rozjel, až dojel na jedno z rovnějších míst a tam vypnul motor. Vyběhl ven, pak hovořil s místními ženami a mluvil do vysílačky. Zase chvilku hovořil s ženami. Něco potvrdil dispečerce na druhé straně přijímače. Pobalil kasičku, klíče usmál se na nás a vystoupil z autobusu. Za pár minut přijelo auto a náš řidič do něho nasednul a odjel. Naštěstí ty tři ženy zůstaly v klidu. Vyřídily nějaké formální telefonáty – soudě dle tónu jejich hlasu – a tak jsme čekali s nimi. Během dalších dvaceti minut přijel náš řidič s jiným autobusem, nás naložil a cesta mohla pokračovat. Vše bez velkých emocí …. Žádné nadávání, žádné klení … vyřešeno, zajištěno … jedem.

Madeiřané jsou prostě takoví – nebo pro nás takoví – za celou dobu pobytu jsem neslyšela jedinou hádku, neviděla se potácet opilce, neslyšela hlučnou noční zábavu. Jen neutrální, nebo lehce usměvavé tváře. Ale ani žádné zvědavé okukování. Jen občasný komentář k zajímavosti, která se v té oblasti nachází.

Za to pro nás – emočně krizový den.

Vystoupili jsme v Failalu – přejeli jsme jenom kousíček, jednu zastávku, ale stejně po rušné silnici dost daleko na křižovatku za tunelem, kde jsme vystoupit měli. Jenomže byla to lepší volba, než sestoupit z vysokého mostu do údolí a následně stoupat znovu nahoru do protilehlého svahu. Pod námi na dně údolí se nacházela motokárová dráha a Tomáše úplně uchvátili závodící auta. Byl to trénink zřejmě individuální, protože v některých závodničkách seděli menší kluci. My se dostali přes most k příjemné hospůdce, která nás takříkajíc “vcucla”. Brzké vstávání, rozbitý autobus, pár dnů bez umytí a tady taková sluníčková pohoda. Usadili jsme se u stolečků na plastové židličky a dopřáli si kávu, pivko a rum… JENŽE …. Z mého pohledu byla cena tak přemrštěná, že jsem si vůbec tuhle chvíli nevychutnala … následná diskuse o financování akce nám zkazila několik příštích hodin pohody….

Bágly jsme zanechali se svolením v hospůdce a vyrazili na Orlí skálu. První část cesty, po silnici nebyla žádným zajímavým zážitkem. Jen opět velké převýšení v prudkém kopci, kde by u nás nikdo domy nestavěl. Za posledním domem ve vesnici se nacházela taková dost neschůdná “kozí” stezka, která podle mapy byla tou pravou k vrcholu. Kamenito – hliněná stezička byla velice náročná na chůzi. Kameny podkluzovaly a hlína padala do bot. Po pár desítkách metrech navíc kolem začali růst nepříjemné bodláky a ostružiní, jehož šlahouny se zamotávaly pod nohy. Za vzdorovitého ticha způsobeného sporem v hospůdce jsem začala zaostávat za Tomášem. V polovině kopce jsem chytila “druhý dech” a přes neschůdnost cesty jsem si vykračovala osamoceně k vrcholu. Jen mě udivovalo, že Tomáš nikde nečeká. Zas tak velký spor to mezi námi přeci nebyl, aby mě nechal v tak neschůdné krajině.

Cesta se změnila v nízký lesík, stezka byla schůdnější, ale jehličí stejně podkluzovalo při každém kroku. Již jsem viděla hranu skály, která předpovídala vrcholovou vyhlídku, když se mi ozval telefon. Tomáš – první co mne napadlo, že je již nahoře a došlo mu, že mne nechal za sebou hodně daleko. Proto mne velice překvapil opak. Tomáš hlásil, že je za mnou, dochází mu síly a bude se muset vrátit. Nakázala jsem mu, aby popošel ještě pár metrů, našel místo, kde se dá sednout, že se za ním vracím. Sešel totiž ze stezky a tím jsem jej vlastně předběhla asi o sto výškových metrů. Sestoupala jsem co nejrychleji dolů, kde jsme se setkali. Po krátké pauze a čokoládovém dopingu se Tomáš vzpamatoval a byl ochotný vystoupat na vrchol.

Z vyhlídkového místa však nebyl ten nejkrásnější pohled do údolí. Nechci říkat, že výhled byl ošklivý, ale ve srovnání s mnoha jinými na tomto ostrově neodpovídal vynaloženému úsilí. Ani vyhlídka o pár desítek metrů dál, která vyžadovala trochu horolezecké odvahy nebyla vynikající. Vzrostlé stromy bránily výhledu na moře i do údolí. Stejnou “kozí” stezkou jsme se vrátili do městečka a dlouhou silnicí se dotrmáceli až k hospůdce, kde jsme zanechali batožinu. Po psychicky vypjatém výstupu jsem uvítala návrh se najíst. A i přes přemrštěné ceny jsem si na teplém jídle pochutnala.

S batohy jsme se opět vydali přes dlouhý a vysoký most k autobusové zastávce, kde jsem s chutí pohlídala batohy, zatímco Tomáš pobíhal po vesnici a snažil se sehnat alespoň nějaké pečivo. Navštívil místní hřibitov a několik hospůdek, ale pořádné zásoby se mu sehnat nepovedlo.

Nasedli jsme do autobusu a vydali se do Santany. Zde nebylo jasné kde bude nejlepší vystoupit. Oslovila nás zastávka poblíž obchoďáku a tak jsme využili příležitosti a nakoupili pořádné zásoby. Mimo jiné jogurt, o kterém jsem doufala, že vyřeší mé zažívací obtíže. Další spoj se nám nepovedlo sehnat a tak jsme se rozhodli, že vyzkoušíme taxi. Na křižovatce však žádné dlouho nejelo. Poslední z možností kterou jsme zvolili byla benzínová pumpa na konci městečka. Obsluhující muž rychle pochopil co máme za problem a zavolal taxi. O deset minut později jsme se již usadili do menší dodávky, kterou řídila postarší žena, která zřejmě odběhla od “plotny”. Odvezla nás vysoko do hor. Již v autě jsme si blahořečili, že jsme se na tuto klikatou asfaltovou cestu nevydali pěšky. Převýšení přes pět set metrů, prudké stoupání po úbočí, až se tajil dech. Žena nás vysadila přímo u kempu a taxi nevyšel v porovnání se vzdáleností ani moc draho.

Čekalo nás další vypjaté rozhodování. Sobota. Kemp, nebo spíš piknikové místo, kde jsme se ocitli byl z větší části obsazen stany a u betonových ohnišť bylo obsazeno partičkami domorodců, kteří vyrazili za zábavou s přáteli. Celý kemp byl rozdělen na několik teras. Stany však stály pouze na spodních terasách. Nebylo úplně jasné kde je dovoleno kempovat a kde pouze piknikovat. Tomáš začal stavět stan na druhé spodní terase. Ale hned za hlavou nám vrčela elektrocentrála pivního chladícího zařízení pro čtyřicetičlennou partu. Byla jsem tak unavená, že hučení, křik dětí a opilé pozpěvování za doprovodu magnetofonu mi dunělo v hlavě jako tisíc bušících kladiv. I přes to, že nebylo jasné, zda z horních pater tábořiště nebudeme vykázáni se Tomáš rozhodl, že mu stojí za to – kvůli mně – stan přestěhovat. Nad ránem potom sám uznal, že to bylo dobré rozhodnutí. Místní se bavili výborně a hlučně.

Neděle, 16.7., den pátý

Tento den začal celkem pohodově. Čekala nás tůra na lehko kolem levády, o které Tomáš tvrdil, že má být jednou z nejhezčích a s návratem na stejné tábořiště. Dopřáli jsme si netradičně, netradiční snídani. Oba většinou snídani dost šidíme, ale tentokrát jsme si dali jogurt. Zvládli osobní hygienu a dopřáli si vysušení stanu. A pak jen s malým batůžkem vyrazili na romantickou “procházku” …. 25 km.

Kousek pod kempem se nachází parkoviště u kterého jsou ke shlédnutí typické malebné Madeirské domečky s červenými dvířky a okýnky. Pod parkovištěm měla být hospůdka a malá tržnička. Místo jsem objevila zatím co se Tomáš vracel pro baterku ke stanu. Tržnička, ale vypadala opuštěně a po hospůdce ani památka.

Pohodlnou širokou vyšlapanou stezkou jsme se dostali asi po dvou kilometrech k dalšímu parkovišti, kde se nacházel penzionek s náznakem skanzenu a malou ZOO. Bohužel ani zde nebylo otevřeno i když obydlí opuštěně nevypadalo. Pak jsme již přešli dřevěnou lávku a za ní vyrazili po široké vyšlapané stezce podel levády.

Stezka se zúžila na chodníček pro jednoho chodce, ale stále se linula podel levády téměř bez stoupání po vrstevnici. Procházeli jsme krátkými tunely, prolézali pod převisy a proraženými skalními výběžky, aby leváda mohla být vybudována co nejblíže skále. Sbírala vodu z mechů, kapradin a travin, které rostly na skále. Rostliny, které zachytili noční mlhu, nyní vydávali mokré vodní bohatství levádě v podobě kapek, které stékaly po jejich listech. Některé kvetly fialovým a žlutým kvítím, ale nikdy jsem neviděla tolik odstínů zelené na jednom místě. Stékající voda dodávala rostlinám obraz čistoty právě umytých a pročesaných vlasů.

Leváda se vinula podél skal a z roklin nad námi padaly tenké vodopády, které ohlazovaly skálu do tmavě černé barvy. V některých delších (cca 50m až 100m) tunelech jsme byli rádi, že máme baterky. Někde bylo potřeba jít po horní hraně levády, protože stezka podél byla mokrá a rozblácená. Většinou, ale stačilo jen dávat pozor, aby člověk nešlápnul do hlubší kaluže.

Po pár kilometrech se pod námi začaly otvírat výhledy do údolí a stezka vedla pouze po horním okraji levády. Z jedné strany strmá skála, pod ní leváda, úzká stezka a příkrý sráz do údolí. Nebezpečná místa byla však velice dobře zabezpečena drátěným lanem taženým jako zábradlí nad nejhlubšími místy.

V místech menších vodopádů se tvořila jezírka, která však byla většinou v tomto období vyschlá. Skýtala však příjemné posezení mimo celkem rušnou stezku a zvala k odpočinku.

Minuli jsme odbočku k většímu vodopádu, že jej navštívíme až na zpáteční cestě a pokračovali dál podel skal. Teď se však již stezka začala zvedat a rychleji stoupala. Došlo i na mnoho schodů, které bylo potřeba zdolat, ale tato část cesty byla nejromantičtější. Nádherné výhledy, hluboké propasti, cesta podel skály a výhledy na majestátně se tyčící skály nad hlavou.

Po mnoha schodech jsme vystoupali až k rozbočce levád, které vytékaly z několika směrů z vyhloubených tunelů ve skalách. Tunelem podel levády jsme se vydali ještě hlouběji do skal. Zde nás čekaly nejmalebnější vodopády a propasti. Některé tunely byly proraženy ven ze skály jako okna, kterými jsme mohli pozorovat hloubku pod námi. Některé začínaly vodopádem, kterým bylo potřeba proběhnout, aby se člověk nevykoupal příliš.

Cesta končila rozšířeným půlkruhovým údolím do kterého víc jak z poloviny stékala voda z obrovské výšky po rostlinách a sbírala se do mělkého jezírka. Na jednom z kamenů u okraje jezírka jsem našla černou čelenku – přesně takovou jako nosí náš největší žijící turistický kamarád Humorista. Tu musí vlastnit! A tak ji Tomáš vypral v jezírku pod vodopádem, aby nasákla atmosféru zeleného ostrova.

Po krátkém odpočinku jsme se vydali stejnou cestou zpátky. Údolí se změnilo – slunce postoupilo níž a tak se nám otvíraly obrazy údolí v jiné atmosféře. Přesto, že Tomáš fotil cestou tam – stále se zastavoval a hledal nové a nové úhly pro lepší záběr.

Ještě jsme odbočili k velkému vodopádu. Zde jsme se usadili na kamenech a krátce posvačili. Jen romantika tohoto místa nebyla tak úžasná – přeci jen dav turistů rozložený kolem nám připomínal, že tato krajina není Bohem zapomenuté místo.

Pak jsme již podél levády se vraceli až k malé Zoo na začátku cesty. Zde jsme se setkali s českým turistou, starším pánem s hůlkou. To, že je Čech se dalo poznat podle jeho „Ach jó“ … pravděpodobně totiž doufal, že je již na konci cesty, ale čekal ho ještě kilometr a půl k místu, kde začínala stezka u našeho kempu a nacházelo se parkoviště pro auta jednodenních výletníků.

Ten večer se Tomáš rozhodl, že ušetří trochu lihu a uvaří na otevřeném ohni. Nasbírat dřevo pro oheň nebylo kupodivu až tak složité, na to že jsme bydleli v tak často navštěvovaném kempu. Následně se ukázalo, proč domorodci vozí na své pikniky dřevěné uhlí. Dřevo nebylo zrovna z těch nejhořlavějších. Vlhké, tvrdé a málo výhřevné. Další problém který Tomáš řešil, bylo jak na ohniště umístit hrnek na vaření. Z plochých kamenů vystavěl docela pěkný podstavec, pod kterým oheň rozdělal a pečlivě střežil. Když v tom se ozvala rána! Celé stavitelské dílo se nadzvedlo a kusy kamenů zaútočily na nic netušícího kuchtíka. Hrnek s horkou vodou stačil zachytit, ale byl tak horký, že se o něj spálil a vodou málem opařil.

Nejsem žádny mineralog a ten šutr bych nepoznala. Ale tuto zkušenost už z minula mám. Také nám vybouchlo ohniště – opuka – prostě po zahřátí útočí. Tomáš to ale nevzdal a večeře byla výborná.

Pondělí, 17.7., den šestý

Po klidné nedělní noci jsme se vzbudili do sluníčkového rána a začali balit. Dnes se posuneme dál – čeká nás nejvyšší hora. A rozhodli jsme se, že jí dáme s plnou polní. Jen počátečních několik kilometrů stoupání po asfaltu nám přišlo trochu zbytečné plýtvání energií. Taxi už je vyzkoušené – tak co se ještě jenou zkusit rozmazlovat? A byl to výborný nápad.

Taxi přijel velice rychle a odvezl nás na poslední parkoviště pod Pico Ruivo. Jen právě před nami přijel i autobus plný skautíků a pořádali ranní rituál rozkazu. Nevydali jsme se tedy hned na cestu, ale raději zvolili příjemnou terasu opuštěného domu na opačné straně parkoviště. Vzdáleného cca 200 m, kde jsme v klidu dosnídali a ošetřili první začínající puchýře na nohách.

Kolem nás se otevřela úplně jiná krajina. V této nadmořské výšce již nejsou neprostupné lesy a žádné levády. Jen krajina porostlá stepní trávou a nízkou klečí. Po kamenité a velmi dobře upravené cestě jsme začali stoupat k prvním odpočívadlům pro turisty. Kamenný přístřešek zval k odpočinku, ale na nás bylo ještě brzy a proto jsme rychle postupovali. Výstup mi trochu připomínal výšlap na Sněžku. Kamenitá upravená cesta, schody a do sandálů obutí turisté. V úbočí se nacházela turistická chata s možností doplnit vodu. Nechali jsme male skauty až se u kohoutku s vodou vystřídají, rychle doplnili vodu a pokračovali v cestě k úzkému sedlu. Zde jsme řešili otázku, zda posledních 150 výškových metrů jít s batohy, nebo je zanechat v nízkém porostu, protože odtud budeme pokračovat hřebenovou cestou do jiného údolí. Hrdost nám však nedala a navíc trocha studu, že počátek cesty jsme ošidili taxíkem a tak jsme na vrchol vytáhli i bágly.

Vrcholová fotka, mládenec co rozdával ztvrdlé sušenky a studium mapy. Ani z nejvyššího vrcholu jsme však nedohlédli k oceánu. Hodně hluboko pod námi se nacházel mrak, který nám nedovolil ani pro tentokrát vychutnat výšku hory v plné míře.

Sestoupili jsme zpět do sedla a za podivných výrazů ostatních turistů se vydali na opačnou stranu, než se nacházelo parkoviště. Stezka vedla nízkou klečí ze které vyrůstaly prapodivné bílé kmeny. Krajina působila z počátku trochu strašidelně, ale po chvilce, kdy si člověk zvyknul měl tento obraz prazvláštní kouzlo. Z turistického průvodce jsme se dozvěděli, že se jedná o místo, kde před několika lety vypukl rozsáhlý požár a bílé kmeny jsou vlastně opršené a sluncem vybílené ohořelé stromy z té doby. Příroda si poradila a vyrovnala se s katastrofou po svém. Ohořelé kmeny jsou nostalgickou minulostí a zelené mládé keře vyhlídkou do nové budoucnosti. Impozantní místo ve světě přírody.

Stezka se vinula po úbočí, klesala a stoupala, otvírala pohledy na menší skalnaté útvary kolem nás. V pozdním odpoledni jsme se usadili ve stínu skal a snažili se chvíli utéct před žárem slunce. Byli jsme tak znaveni, že jsme jen pozorovali ještěrky, které kolem nás neohroženě a mrštně pobíhaly. Jedna neohroženě přeběhla přes Tomášovu nohu a druhá se hodlala usadit na igelitové tašce s naší svačinou. Jen fotomodelky z nich nikdy nebudou – neposedí a neumí se usmívat.

Ještě za krásného a slunného počasí jsme sestoupili do sedla s civilizací. Obchod měl již zavřeno, ale hospůdka z druhé strany kopce nás přivítala a poskytla útočiště. Naštěstí. Protože po horkém, propoceném dni se z údolí za nami zvedla mlha tak rychle, že jsem sotva stačila přes zpocená záda přehodit bundu. Zevlující zájezd anglických studentů čekající před hospůdkou na cosi… Až teď jsme to pochopili. Mlha stoupající z údolí od oceánu se převalila přes úbočí a začala padat kolem nás do údolí ve vnitrozemí. Okouzlující úkaz. Pohádková scenérie mlžného oparu přicházející z dálek a obklopující a zahalující slunce i údolí. Vlhké zlo přišlo pro svou daň z překrásného dne.

V hospůdce jsem se najedli těch nejlepších a nejpoctivějších steaků jaké jsem kdy jedla. Mlžným podvečerem jsme se vydali hledat tábořiště k dnešnímu přenocování. Po klikaté silničce jsme scházeli do údolí přivrácenému k moři. Stromy a kvetoucí keře, spousty zeleně a neprostupné cesty nedaly jinou možnost než jít po silnici. V půli trasy jsme potkali domek u kterého byli lesní hlídači. Ukázali jsme jim povolení vytištěné z internetu, že můžeme přespávat v kempu. Opět se tvářili, jako by takový papír viděli poprvé, ale nic nenamítali a tak jsme se po pár desítkách metrů ubytovali v piknikovém kempu.

Kemp byl ponořen do mlhy a tak stanující parta na druhé straně tábořiště nemohla pořádně dohlédnout až k našemu dočasnému útočišti. Využili jsme oba možnosti trochu se omýt pod kohoutkem s tekoucí pitnou vodou. Za drkotání zubů a velkého sebezapření jsem na sebe nanášela mýdlovou pěnu a malým ručníkem otírala pot z předchozích dnů. Mlha i tma zhoustly a tak jsme již v deset večer uléhali do spacáků.

Úterý, 18.7., den sedmý

Ranní mlha se rozplynula jako mávnutím kouzelného proutku. Ale to jsme již všechny vlhké věci uzavírali do stanu a vyráželi k dalšímu vrcholu. Rychle jsme vystoupili k obchůdku, kilometr nad naším kempem. A pak po silničce dolů do údolí, kam včerejšího večera padala mlha.

Vzrostlým lesem jsme klesali. Podešli jsme jakousi velikou vodovodní rouru, která pravděpodobně zásobuje restauraci a obchod v sedle. Přešli kamenný mostek a pak za opuštěným domkem se již dostali do otevřené krajiny.

Stezka se vinula podél skal nad hlubokým údolím, mírně stoupala po vrstevnici. Zarůstala bujným porostem a tak nám ostružiní škrábalo holé nohy. Kopírovala úbočí pohoří a tak se střídal úsek zalitý sluncem se stinným úsekem vysokých skal, které bylo nutno obejít, abychom se dostali blíž k cíli naší cesty.

Pod nami bylo zelené údolí a skály, které vystupovaly z lesnatého porostu. Teprve po poledni jsme zahlédli úbočí hory Pico Grande. Na rozcestníku jsme se vydali k odpočívadlu s ohništěm. Zde již sedělo několik turistů a přemýšleli, zda se vydají na vrchol. Průvodce i ti kteří se z vrcholu vraceli předesílali, že část cesty není zajištěná a v části se leze podél řetízků.

Mladý pár který u nás zastavil však tvrdil, že na vrcholu byli, jen slečna která zvídavě koukala na moje olepené a vyzuté nohy se osmělovala k hovoru. Když zula botu bylo mi jasné, že s tak velkým puchýřem na patě již daleko nedojde. S povděkem přijala náplast.

Vydali jsme se po cestě vzhůru. Čekalo nás několik set metrů strmého stoupání. V první části jsme se zarazili, protože cesta opravdu vedla podél skal zajištěná pouze řetízkem, ale tento úsek byl krátký a stupy široké. Další cesta vedla spíš pískovco – kamenitým podložím. Nebyla nebezpečná, ale hodně strmá. I tuto část cesty jsme lehce zdolali a ocitli se pod vrcholovou skálou.

Posledních pár metrů si říkalo o drobný horolezecký výkon. Osmělila jsem se a překonala za pomoci jistícího lana připravněného na skále několik metrů. Jak známo, Tomáš trpí závratí, ale v tuto chvíli se z něj stal přímo hrdina. Když jsem mu sdělila, že nejtěžší horelezeckou část viděl a jistil mě na ní od paty skály a na vrcholu je vlastně docela veliká a pohodlná plošina, zapřel svůj starch a vyšplhal za mnou. Byla jsem a doposud jsem na jeho výkon pyšná.

Odměnou nám byl nádherný výhled, který jsme díky jeho odvaze mohli vychutnat společně. Skála je vysoká přesně o tolik, aby se člověku otevřel výhled do všech údolí kolem dokola. Člověk má pocit, že stojí uprostřed světa.

Na zpáteční cestě jsme se mnohokrát nezastavili, ale závěrečných pět kilometrů bylo pro mne již hodně namáhavých . Potřebovala jsem pauzu a nabrat sil. Nejraději bych zůstala, ale bylo mi jasné, že přijde podvečerní mlha. Tomáš trpělivě čekal až naberu dech a přesto, že moje tempo se zpomalovalo, zůstával celou cestu vysokým lesem se mnou až k silnici. Zde jsem jej však již vyslala samotného napřed – byl před námi poslední půl kilometr k hospůdce. Když jsem dorazila do sedla, právě přicházela mlha. Tomáš však – místo aby již seděl v restauraci u pivního moku o kterém celý horký den snil – mi šel naproti s překvapením zakoupeného rumu. Předběhl mě o celých 15 minut a stihnul na poslední chvilku otevřený obchod.

Středa, 19.7., den osmý

Ráno zůstalo chladno a mlha se neměla k ústupu. Vyrazili jsme na okroužek, který původně v itineráři nebyl plánován. Rozhodli jsme se, že východnější část ostrova již neprozkoumáme, protože by nám to zkomplikovalo čtvrteční a páteční přesun k letišti.

Vydali jsem se od sedla k obchůdku. Zde posnídali kávu a koláček. Pohovořili s Čechy, kteří za docela rozumný poplatek měli zapůjčené auto a Madeiru samostatně prozkoumávali formou výletů. Udělala jsem si radost a zakoupila tabatěrku potaženou korkem. Je to typický materiál pro tuto oblast a protože jsem milovníkem přírodních materialá, přecházel mě zrak z kabelek, batůžků, peněženek a podobných dámských nezbytností, které tu měli.

Po asfaltové silnici kolem obchodu jsme pokračovali v našem dnešním putování. Prošli jsme dva silniční tunely, když na chvilku vykouklo milostivé slunce a dalo mi naději, že celý den nebude deštivý. Prošli jsme kolem malé levády ke skalnatému vrcholu a potom přešli na stranu hory přivrácenou k oceánu. A to byla asi chyba pro moji zimomřivou povahu. Mlha se nerozplynula, naopak přešla v nekonečné mrholení a tak jsem celý den trpěla zimou. Přesto musím říct, že tato tůra patřila k jedněm z těch, které bych nechtěla vynechat. Procházeli jsme kolem skal, nejdelšími tunely kolem levád, které jsme zatím viděli. Přitom jsme potkávali málo lidí, ale ani ne kvůli počasí, ale proto, že tato trasa je v průvodcích hodně opomíjena.

Hned na počátku cesty, kdy jsme sešli z asfaltové silnice jsme byli překvapeni. Ani jeden z nás není zrovna zdatným biologem, ale pampelišku snad člověk pozná?! Jenže – tady rostly na stromech. Modré bobulky na vysokých keřích mi připomínaly borůvky – jen jsem neměla odvahu si utrhnout. Při nejbližší pauze jsem začala studovat průvodce. A ejhle… přeci jen aspoň krátká zmínka o této trase … nacházeli jsme se v chráněné krajinné oblasti, sice nevelké rozlohy, ale zajímavé výskytem endemitů. A tak jsme zjistili, že modré kuličky na stromech jsou asi borůvky a ostatní květy, které nám jsou povědomé spíše z louky, zde rostou na stromech.

Ze skály nad nami padal k zemi opravdu z velké výšky vodopád a do dalšího tunelu jsme probíhali pod plechovou stříškou, aby jsme nebyli celí zmáčení od tekoucí vody ze skal.

Po lehkém odpočinku a svačince jsme začali scházet do údolí, kde býval kdysi kemp. V současnosti se pravděpodobně dá na místě tábořit, ale budovy kolem jsou úplně rozbořené.

A pak již nás čekal poslední úsek cesty. Podel levád tunelem. Zde jsme odhalili zajímavou životní moudrost. “Světlo na konci tunelu…” … může být vidět dlouho, ale neznamená to, že se k němu blížíš i když už jsi ušel pěkny kus cesty.

Když jsem již po projití několikátého mokrého, studeného tunelu necítila zkřehlé ruce a prsty mi nešly ani ohnout jak byly promrzlé, koukala jsem s nadějí na poslední část cesty na mapě. Nemůže to být již přeci daleko. Také to tak na mapě nevypadalo, jen mě neustále mátlo, že poslední kilometr cesty byla na mapě namalována turistická značka rovná podle pravítka. Vrstevnice však byly nakreslené jedna vedle druhé. Tomáš to komentoval tak, že tu mapu někdo pěkně odfláknul. Já zas sýčovala, že polezeme po laně kolmo vzhůru a pak zase se budeme kolmo spouštět….. asi nám zamrznul mozek, nebo byl omlácený od kapající vody, která nás celý den trápila z oblohy. Za zatáčkou cesty se objevil tunel levády … teprve v tuto chvíli se nám rozjasnilo… ta kilometrová rovná čára na mapě není vůbec odfláknutá, ale naopak skrývá spousty práce pod vysokou horou. Po příjemném chodníčku skoro kilometr dlouhým tunelem jsme vyšli pár metrů od naší hospůdky.

Čtvrtek, 20.7. den devátý

Na ráno jsme měli raději nastaveného budíka, protože autobus odjížděl již po osmé hodině. Stan byl mokrý a ráno opět podmračené. V autobuse nás zdravila číšnice z hospůdky, kde jsme strávili příjemné tři předchozí mlhavé večery. Dva starší muži – Poláci -ocenili náš způsob poznávání světa. Cesta autobusem nám ukázala, že jsme bydleli opravdu vysoko v horách. Sjížděli jsme klikatou silnicí k jižnímu pobřeží, kde jsme v prvním městečku Ribiera Brava uvítali krátké prohřátí na kamenech nad mořem. Prohlídku městečka jsme však nepodnikli. Krátce se zastavili na jedno pivko, džus a pokračovali v další cestě do Funchalu.

Volili jsme mezi dvěma možnostmi přesunu. Rychlý autobus po dálnici s tunelem do Funchalu, nebo vyhlídková jízda po “pobřeží” …. delší cesta byla nádhernou ukázkou zdejší kultury. Zastávky jsou od sebe relativně malý kousek, ale cesty jsou do tak prudkého kopce, že se není co divit. Hodinu a půl dlouhá jízda nám představila jižní část ostrova: zahrady působí mnohem upravenějším dojmem, jsou plné vinic a banánovníků. V jedné části jsme viděli obrovské skleníky. Na rozdíl od předchozích dnů se kolem pohybovali lidé a pracovali i na zahradách a terasovitých políčkách. Domy mají parkovací místa většinou na horní terase a život obyvatel se odehrává ve spodních patrech domů.

Hlavní město nás přivítalo úzkou hlavní ulicí, kde zastavil autobus. V hlavním městě totiž není žádné autobusové nádraží, protože zde jsou tři společnosti, které zajišťují dopravu. A tak každá jezdí z jiné ulice. My jsme jen krátce prošli boční ulicí k moři pod kabinovou lanovkou. Zakoupili jsme chléb, sýr a banány, rozložili se na molu, slunili se a užívali si příjemného počasí.

S batohy se nám nechtělo prodírat se přeplněnými ulicemi starobylé části hlavního města. Raději jsme zvolili přejezd do Machica.

Zde jseme navštívili obchodní dům, zakoupili zásoby a dvě hodinky strávili na pláži s Jolančiným koupáním a výhledem na horu, kde jsem měli spát poslední noc našeho pobytu.

Diskusi jak přejít horu, abychom druhý den byli na nejlepším místě k přesunu na letiště vyřešil autobus, který odjížděl za tři minuty do vesničky Caniçal. A tak jsme se vrátili na místo kde naše cesta začala. Pivečko a kávička v hospůdce za přijatelné ceny u sochy “Krvavých rybářů” a pak podél pláže do kopce, kde nás čekalo poslední horské stoupání na naší cestě.

Ze silnice po úzké cestičce přes starobylý most k vrcholu, kde jsem doufali, že najdeme alespoň malou plošinku k přespání. Cesta prudce stoupala do kopce a klesala mezi keři a ve chvíli, kdy jsme již viděli na vysílače na vrcholu, jsme netrefili tu správnou stezku a vydali se mezi bodláky po stráni nad vysokou skálu. Z dáli na nás volala domorodá paní a mávala srpem. Z počátku jsme netušili zda volání je na nás, nebo na kozy které pravděpodobně kontrolovala. Ale zachránila nás z dost nepříjemné situace ze stezky, která končila skalnatým srázem. Po úbočí bylo uvázáno několik koz a rozesety kamené domečky s plechovými střechami jako útočiště pravděpodobně pro kozy.

Těsně pod asfaltovou silnicí jsme objevili převis s hromadou dětských botiček a jedno z mála rovných místeček u ohořelého stromu, kde se dalo přespat. Rozložili jsme stan a s výhledem na moře a vzlétajícími letadly nad hlavou strávili poslední večer naší dovolené.

V noci foukal vítr a znovu přišel déšť a tak nám ostrov nedal zapomenout na všechny proměny počasí se kterými se nám představil.

Pátek, 21.7., den desátý

Po ranním usušení stanu a rozloučení se s kozou jsme vystoupali na vrchol hory k vysílačům. Tady se nachází vyhlídka na letištní plochu. Krátká snídaně a sledování letadel v podmračeném ránu. Z této strany je vidět startovací strana letištní plochy, která vybíhá na vysokých pilonech nad útesy pobřeží. Letadlo stoupá proti skále a pilot těsně nad zemí musí stáčet letadlo nad oceán.

Na plošině posedával s dalekohledem mladík v zeleném tričku a sledoval moře. Sám nás oslovil a nabídnul pohled dalekohledem. Anglicky Tomášovi vysvětloval, že sleduje velryby a jejich výskyt hlásí lodi s turisty, která byla v dohledu. Na dálku navigoval loď a umožnil turistům zajímavější zážitek. Je to jeho zaměstnání. Díky němu jsme měli možnost vidět velrybu s mládětem i když to bylo spíše dojmem. Kdyby nás tento mládenec na místo, kde hledeat byť se silným dalekohledem, nikdy by nás nenapadlo co vidíme. Vysvětloval, že občas jsou vidět i delfíni. A atraktivnost jejich společnosti je právě lepší tím, že mají tuto “pozorovatelnu” ve Funchalu takovou vyhlídku nemají a proto turisté možnost uvidět velrybu, nebo delfína mají mnohem menší šanci.

Sestoupili jsme do Macicho, kde jsme se rozložili na pláži a přebalili špinavé oblečení na nejspodnější část batohu, aby nás nevykázali z letadla. Tomáš odolal a ve slané vodě nesmočil ani paleček. Využil však sprchy na pláži, snad naše vůně nedonutí letadlo předčasně přistát. Pod slaměný plážový deštník si k nám přilehl i toulavý pes a tak jsme měli pocit, že jsme zde skoro doma.

Krátké posezení v hospůdce a přesun autobusem na letiště.

Tady jsme zjistili, že naše letadlo má opět zpoždění a strávili celkem příjemnou hodinu s Lídou a Tomášem na terase s výhledem na letištní dráhu. Češi s batůžky, kteří pocházejí z Litomyšle nám vyprávěli o svém pobytě na ostrově, o tom, že bydleli na třech místech a procestovali větší část ostrova. Chlapi si předali kontakt, protože jak vyplynulo z hovoru jsou tak trošku naší krevní skupiny a mají procestované některé ostrovy a např. Korsiku. My zase na oplátku povyprávěli příběhy z Toulovcových Maštalí, které mají oni kousek od domova.

Po odbavení jsme zůstali na terase a do poslední chvíle sledovali přilétající a odlétající letadla. Do letadla jsme běželi na poslední chvíli, ale nakonec náš let byl o dalších 20 minut odložen. A tak jsme se s ostrovem loučili až se zapadajícím sluncem v zádech.