Vánoční Kypr – sever a jih 14.-28.12.2024
sobota 14.12. a část neděle 15.12.
V duchu – “jedu na sever, letíme na jih, suneme se na sever”
Vyrazila jsem již před polednem v sobotu. Sbalit bylo trošku problém… vyrážím na relativně teplý ostrov, ale následně budeme pokračovat rovnou na Silvestra do Paky. Housle jsem si nechala u Tomáše již před 3 týdny, kdy jsem u něj byla v rámci víkendu a vzdělávacího kurzu. Mám tam sice černé starší housle, ale pro zjednodušení to byl výhodný tah.
Dnes mě čeká cesta do Prahy a rovnou přelet do Larnaky. Jediné letiště na ostrově Kypr, kam se dá doletět přímým letem. Vlak výjimečně z Brna vyrazil téměř na čas, a tak s paní, s kterou jsem se potkala na nádraží jsme okomentovaly, že by mohli ty nástupiště hlásit dřív.
V Praze na mne čekal Tomáš v “kuřárně” před budovou nádraží. Protože mi 2x ve vlaku spadly brýle raději jsem zakoupila ještě v drogerii jedny čtecí. Nechci zůstat závislá s veškerým čtením jen na Tomášovi, nebo jednom sklíčku v ruce. Protože jsem do Prahy přijela včas, zastavili jsme se na dvě pivka na Staré poště. Dala jsem si kuřecí řízek a Tomáš polívku. A pak… směr letiště… poprvé jsme jeli trolejbusem a výjimečně letěli z terminálu 1. Odbavili jsme jeden batoh do 10 kg…Tomáš se obával, že můj batoh do letadla neprojde, ale klaplo to. Jen jsem u gate B7 vybírala tu hodnější paní. Teda musím říct, že k terminálu jsme skoro dobíhali, je to daleko a plašili, že tam máme být hodně s předstihem.
V letadle to taky klaplo. Já u okénka a Tomáš vykomunikoval místo vedle mne. Let cca 3 hodiny a v Larnace je o hodinu méně než u nás. Letiště jsme prošli 2x dokola. Hlídající vojáci nás jen přejeli očima a nechali nás v klidu spinkat. Místečko jsme si vyhlídli v odletové hale v prvním patře s výhledem na parkoviště. Uprostřed haly se spát nedalo. Smyčka hlasitě hrajících koled by nám asi lezla dost na nervy. I když kolem půl druhé místního času se nám ani moc spát nechtělo, ráno jsme nikým nerušeni vyspávali až do půl sedmé.
Předpokládaný autobus s odjezdem v 7 h. jsme díky balení spacáků, karimatek neměli šanci stihnout, ale další jel brzo a odvezl nás do Larnaky k nemocnici.
Na zastávce byl otevřený krámek s bufetem, a tak, než nám přijel další spoj, jsme stihli příjemnou rozpustnou ranní kávu. V průběhu rozkoukávání se nad kávou jsme sledovali nedalekou křižovatku a řešili ježdění na levé straně. Tak to nás letos opravdu čeká super zážitek s půjčeným autem. Mezinárodní řidičák máme zařízený oba dva… tak to se teda uvidí … myslím, že je potřebný jen na severní, Turecké části, ale tam právě dnes míříme. První polovinu pobytu chceme strávit u Turků.
V Nikósii jsme vystoupili na hlavním nádraží… k hranici to bylo sotva půl kilometru. 50 m od přechodu jsme si dali v kavárně snídani a vyřešili záchod. Vtipný byl dětský koutek přímo pod sudy, které tvoří hranici mezi znepřátelenými státy. Nad sudy ostnatý drát a uměle vytvořená zídka z obranných pytlů tvořících barikádu.
Přechod je dnes již opravdu za hubičku. Na obou stranách jsme ukázali pasy, a to bylo vše. Téměř přímým směrem se člověk dostane k proslulé bráně se sochou zakladatele Turecka Atatürka. Uvnitř brány – vlastně malá historická budova, která byla pravděpodobně součástí hradeb, je infocentrum.
Paní nám řekla, že autobusy do Girne odjíždí od parku cca 150 m v pravo za hradbou. Tam jsme našli malý autobus s nápisem Girne, který nás za 3 EU pro jednoho (nebo 100 tureckých lir … v přepočtu úplně stejná cena) odvezl do centra města na severu u moře.
Ještě, než jsme odjeli z Nikósie, dokázal Tomáš na ulici nedaleko hraničního přechodu zařídit dvě SIM karty. Mobilních dat máme víc než dost a můžeme si v klidu i volat. Karta vyšla na 540,- Kč pro jednoho, je na měsíc, kratší dobu neuměli. Máme každý cca 40 GB asi 100 min. volání.
neděle 15.12.
Girne
…přijeli jsme na malé náměstíčko vlastně do centra města. První jsme hledali záchod. Všimla jsem si cedulky, která nás zavedla mezi hospůdkami k veřejným záchodům. Paní chtěla 1 EU i když na cedulce bylo 0,5. Začala se s Tomášem, který byl dost v krizi, dohadovat a přesto, že jí dával drobné, vytáhla mu z ruky papírových 10 EU a začala je rozměňovat. Jestli nakonec Tomáš zůstal na svých je jen dohad. Snad ano, ale bylo vtipné přešlapujícího Tomáše pozorovat. A když prohlásil u něj neobvyklé: ”huš BABO”, paní se začala ohrazovat, že Rusky rozumí. Byla Bulharka, ale šmelit uměla líp než kouzelník.
Došli jsme až k moři a prošli kolem malé maríny hledajíc bankomat. V restauraci na náměstíčku jsme si dali pivko a Machito. Teprve potom se nám povedlo najít bankomat, který vypadal důvěryhodně. Problém byl, že přednastavená čísla na displeji bankomatu byla malá… 30, 50, 100 do 500 … což je v přepočtu méně než 500,- Kč u nás. Později jsme se shodli, že pravděpodobně inflace probíhala tak rychle, že nejsou schopni bankomatům nabídku přenastavovat. Zítra zkusíme vybrat vyšší částky.
Do hotelu v části města s názvem Ozanköy jsme se vydali pěšky. Asi 3 km. Hotel je luxusní s bazénem, který v této roční době nevyužijeme. Ach jo. Bílé ručníky, TV, balkón a k mé radosti rychlovarná konvice. Trochu moc luxusu na to, že ostatní dovolené trávíme ve stanu. Tomáše to ještě táhlo ven. A tak přinesl zásoby pivka, rumu a sladkostí. Já však už zůstala na pokoji a užila si po prvních dvou dnech v dopravních prostředcích a spaní na letišti řádnou hygienu. Když luxus, tak pořádně.
pondělí 16.12.
Druhý den Girne
Ráno jsme pohledem z balkónu zjistili, že jsme se večer museli splést. Optický klam totiž způsobil, že jsme bazén viděli mnohem větší, a to co jsou schody někam do zahrady pod nočním osvětlením vypadalo jako součást brouzdaliště u bazénu.
Po kávě jsme se vydali do města. Cestu jsme směřovali blíž k moři, i když se nám nepovedlo přímo na žádnou pláž dojít. Zato jsme sešli do doků nákladních lodí. Vpravo při vstupu stáli vojáci a všude byli cedulky se zákazem focení, ale přes parkoviště jsme se dostali ke stařičké polorozpadlé lodi odkud bylo vidět obrovské nákladní lodě. Jedna loď právě prováděla, jakýsi pro nás z počátku nepochopitelný manévr. Po chvilce však jsme pochopili, že se snaží přistát u mola. Loď byla uvázána na přídi na kotvě a dvě menší rybářské lodě jí ze stran otáčely a pomáhaly dostat do správného směru, aby mohla otevřít zadní palubu a přes ní mohly sjet na souš kamiony stojící na palubě. Manévr nás zaujal natolik, že jsme jej sledovali skoro půl hodiny, než loď přirazila a chlapi jí přivazovali lany, která po nich z paluby házeli.
Pak jsme se ulicemi vydali blíž k centru. Cestou jsme narazili na oplocený areál s rozbitou vstupní bránou a řeckým divadlem. Sešli jsme až na pódium, které bylo pár metrů nad mořem a trochu zpívali, ale nikdo nám nepřišel zaplatit ani zatleskat, tak jsme zase odešli, abychom zvládli plánovaný dnešní cíl cesty.
Ještě jsme obešli oplocený pomník pravděpodobně mrtvých námořníků. Otevřený vstup do tohoto pietního parčíku jsme nenašli, a tak jsme se křovím a krajem moře probrodili až k zadní části hradu, který je dnešním cílem. Nejprve jsme hrad obešli a nafotili několik polo vraků lodí, které jsou asi připraveny na opravu. Trochu jsem žertovala na účet našeho kamaráda “kapitána Fouse” že mu jeden nabídneme k odkupu. Po celou dobu nás provázeli dva toulaví psi. Mají je čipované modrými známkami. Pejsci však byli přátelští a provázeli nás až do hradu. Nikdo je nikde nevyháněl.
Protože se však nad horou, která dominuje městu, začaly sbírat dešťové mraky, zašli jsme nejprve po kamenném molu na konec mariny a vyfotili se u rezavého sloupu, který tam stojí místo majáku.
Pak už jsme s prvními kapkami a zvedajícím se větrem vběhli do hradu. Vstupné 50 lir pro jednoho. Historii hradu popisovat nechci… jde najít ve všech bedekrech. Ale uvnitř jsme navštívili muzeum se starým vrakem lodi, který byl nalezen potápěči v roce 1967 a o dva roky později vyzvednut i s amforami, kameny pro mletí obilí a dalšími artefakty. Na to, že se jednalo o loď, která zde plula cca 200 let před Kristem je to zajímavý zážitek být v její blízkosti, i když jen za sklem. Zvláštní je, že jednotlivé trámy zachovalého trupu byli sešity provazy, které se až do dnešní doby zachovaly.
V další věži se nachází muzeum starobylých kultur a jsou zde figuríny vojáků z různých období. Obcházeli jsme hradby a hledali mučírnu o které ve svých zápiscích mluvila kamarádka Ivana, ale to se nám nepodařilo. Byla jsem smutná, že neuvidím umučené mrtvolky, ale je možné, že v této roční době není přístupné vše. Než jsme se pokochali hradní kaplí, tak největší déšť ustal. Venku se ochladilo, a protože stále poprchalo, co nejrychleji jsme opustili nábřeží a došli do hospůdky na horním náměstíčku u záchytného parkoviště a dali si pozdní oběd.
Protože vlastně bylo dost času do tmy rozhodli jsme se, že zkusíme autobusem vyjet k opatství Bellapais, které je cca 2 km od našeho hotelu. Ale nepovedlo se nám nikde zjistit, jak odtud autobusy jezdí. Sešli jsme tedy znovu k moři a hledali nějaké infocentrum. Cestou jsme narazili na Muzeum IKON, ale bylo zavřené.
Na kraji mariny u paty mola, nedaleko hradu, jsme našli ve starobylé budově infocentrum. Ochotná paní nám poradila spousty věcí a na prospektech zakroužkovala místa po celém severním Kypru, která doporučuje navštívit. Paní na svém místě. Jen autobus k opatství, který nám poradila, stál na zastávce úplně opuštěný. Nikdo s ním nikam nejel a nikdo se u něj ani neukázal.
Protože se mezitím začalo stmívat a dost se ochladilo, napadlo mě, že můžeme jet ještě do jiné části měst, Ozanköy, které je od našeho hotelu jen 1,5 km. A tak jsme skočili do první “maršrutky” (malý autobus) s tímto nápisem, co jel tak 2 minuty po mém návrhu. Tyhle autobusy jsou bezva, když se s nimi naučíte jezdit. Vyzkoušeli jsme to již předloni v Gruzii. Jezdí po určité trase. Zastavují v podstatě na mávnutí a rozhodně zastaví, když chcete vystoupit. Většina cestujících platí při vystupování a vědí kolik zaplatit. Tady byla jednotná cena 35 lir za jednoho, ať jedete na trase odkudkoli kamkoli.
Tomáš trochu znejistěl, protože autobus se od cílového místa, v půli cesty, začal vzdalovat, ale slečna, co seděla vedle něj, mu potvrdila, že jen objede obloukem kus města a do vesničky kam potřebujeme se vrátí. A tak jsme vystoupili v místech, kde byl včera Tomáš na večerní procházce. V miniobchůdku jsme koupili něco k večeři, pivko, mléko a cigarety… pak jsme si v hospůdce dali pití a ukončili dnešní 15 ti kilometrovou “procházku” městem.
úterý 17.12.
Hilarion-zřícenina hradu a vodní nádrži Geçitköy Barai
Tomášovi se nechtělo z postele a mně v této islámem protkané zemi napadl nepatřičný křesťanský vtip: “Víš, proč Máří Magdalena nemohla být pohřbena s Ježíšem???… Protože by ho svedla k hříchu nevstat.” Na to konto Tomáš vyskočil a začal nervózně plánovat vyzvednutí auta pro zbytek pobytu na Turecké části Kypru.
Vyrazil dřív a já mezitím trochu poklidila v pokoji. Ve chvíli, kdy jsem chtěla vyrazit za ním se objevil, že za chvilku nás pán z půjčovny autem vyzvedne, protože ještě potřebuje i můj podpis, abychom se mohli v řízení auta střídat.
Pak jsme již vyrazili k horám. V plánu máme navštívit hrad Hilarion, který se tyčí nad Girne. Nenechte se ošálit… mapy.cz ukazují asi 40. kilometrový okruh. Google mapy však nás vyhnali na rychlostní čtyřproudou silnici směr Nikósie a potom rovnou do hor, vzdálenost byla cca 18 km, a to se dalo ještě při znalosti místní dopravy o malinko zkrátit. Není problém na čtyřproudé silnici dálničního typu odbočit přes protijedoucí pruhy v místě, kde je otevřený střední pás. Mapy to neukazují, ale křižovatka tak označena i s odbočkou je. Místní záludnosti dopravy snad časem rozklíčujeme. Kolem vojenského prostoru jsme se po klikaté silničce dostali až k bráně hradu.
Zřícenina se majestátně tyčí na skalách a uchvacuje svou rozlohou. Vstup pro jednoho je 50 lir. Kamenitou stezkou se dostanete do zdmi chráněných zahrad a následně ke kapli z byzantského období. Každá stezička vede k nějaké zajímavé místnosti, která je pojmenovaná cedulkou k čemu sloužila. Musím říct, že stojí za to si hrad projít celý a prozkoumat všechny kaple, kuchyně, královské ložnice, rezervoáry na vodu i toalety…
Žádná zřícenina v Čechách nedosahuje takových rozměrů, a tak velkého převýšení mezi vstupní branou a nejvyšší věží jako tento skvostný mnoho let obývaný hrad, kdysi využívaný jak k žití, tak k obraně. Doporučuji všem milovníkům skal i fanouškům báječných výhledů. Z mnoha oken, nebo kamenných schodišť jsme obdivovali městečko Girne, Turecko za mořem, protilehlá úbočí i výcvikový vojenský prostor. Prohlídka nám trvala 2 hodiny, ale dokázala bych tu pobíhat mezi výhledy ještě další dvě. Jen tím, že jsem si prosadila další výlet jsem se brzdila v nadšeném rozplývání.
Když jsme se vrátili k autu, Tomáš zjistil, že auto je úplně bez benzínu. Kontrolka, která ukazovala při odjezdu z půjčovny “3 čárky ze čtyřech” byla teď na jedné z asi patnácti a hladové světýlko na nás koulilo nekompromisně oko. S modlitbou jsme se tedy vydali zpět do Girne k nejbližší benzínové pumpě. Naštěstí jsme dojeli až ke stojanu, ale pravděpodobně na výpary, protože nádrž je obsahově menší, než do ní Tomáš dokázal natankovat. UF.
Pak jsme se vydali směrem na západ po silničce podél pobřeží. Po 26 km jsme odbočili doleva, ale u prvního domu jsme museli zastavit, dál bylo moc bláta na to, aby jsme riskovali podvozek. Zaparkovali jsme a vyrazili na výlet k vodní nádrži Geçitköy Barai. Je to přehrada na malé říčce, do které je také potrubím z Turecka přiváděna voda. Potrubí je v hloubce 250 m pod hladinou moře, 80 km dlouhé. Z této přehrady je zásobena pitnou I užitkovou vodou část severního Kypru.
Nám se podařilo zaparkovat pod vysokou hrází. Vystoupali jsme nahoru a vydechli překvapením. Tyrkysová barva vody je nádherná. Celou nádrž obklopují skály porostlé stromy a keři. Vydali jsme se po pravé straně přehrady z pohledu stojícího člověka na hrázi vlevo. Kousek za závorou stojí nízká rozhledna, ve které byl muž vzezření bezdomovce. Až při bližším pohledu lze odhadnout, že se jedná o hlídače jezera. Ptal se nás, z které pocházíme země, ale nenamítal nic proti tomu, aby jsme se kolem jezera prošli. Tvrdil, že cesta kolem dokola je 8 kilometrů… dle našeho odhadu a mapy to tak bude.
My došli cca 2 km k dřevěné rozhledně a po krátké pauze se vrátili k hrázi. Cesta byla nezpevněná, blátivá. V létě by byla vysušená a prašná. Procházka přírodou byla velice osvěžující a mně opravdu moc, moc potěšila.
Pan “hrázný” na nás čekal v autě a asi 20 minut vysvětloval Tomášovi politickou situaci severního Kypru, válečné Ukrajiny a vztahy s Ruskem. Taky zmiňoval Mosad a Ruského cara…těžko říct, jestli to všechno pamatoval, nebo v hrázním domku tolik čte… jasné je, že jde s dobou. Tomášovi vnutil vizitku s kontaktem na WhatsApp.
Autem jsme se vrátili do Girne, hladově nakoupili a dojeli na hotel. K Tomášovým řidičským schopnostem jezdit vlevo, musím říct jen pochvalně: „DOJEL“. 3x nesejmul levé zrcátko, víc jak 2x nejel po pravé straně vozovky a na obrubník uprostřed křižovatky najel jen jednou.
středa 18.12. – přesun na východ
Bellapais-opatství, Kantara Kalesi-zřícenina hradu, Dipkarpacz-vesnička na východním poloostrově
Ráno jsme sbalili saky paky, oklepali hlínu z bot ze včerejší procházky kolem jezera. Tomáš pak hlínu zase posbíral, ať nejsme v tom nóbl hotelu za čuňátka a vyrazili jsme za dalším cílem. Máme před sebou cca 100 km do vesničky Dipkarpacz. Nachází se na severo-východním pobřeží. Budeme tam 2 noci, ale cestou máme v plánu vidět pár zajímavých míst.
Nejprve jsme se vydali do 2 km vzdáleného velice navštěvovaného opatství Bellapais. Nachází se na kopci jižně od Girne. Nejprve jsme našli centrální parkoviště, a pak se pěšky po rozkopané a blátivé cestě vydali staveništěm k památce. Zřícenina opatství byla téměř ze všech stran obstavena připravenou dlažbou pro položení nové silnice a dalším stavebním materiálem. Díky vykopané silnici jsme se dostali k zadní části a mysleli si, že je zavřeno. Tomáš mi vysvětloval, že takhle se staví zříceniny.
Vydali jsme se zpět k autu s tím, že jsme viděli opatství alespoň z venkovní strany, ale mezi stavebními stroji jsme objevili otevřenou pokladnu, a tak jsme našli i vchod. Zřícené opatství stojí za průzkum. Zachovaly se částečně dvě patra a část podzemí. Kaple doposud pravděpodobně slouží k obřadům. Prohlídka nám trvala asi tak půl hodiny. Cestou k autu jsme řešili, zda hledat v této rozkopané vísce prázdninový dům Durrela Lawrence, ale protože se jedná o soukromý dům, který je otevřený pro návštěvy jen v září, tak se nám nechtělo do rozkopané blátivé vesničky vracet.
Sjeli jsme zpět k pobřeží a vydali se na východ po silnici D10. U městečka Yali jsme sjeli za malou benzinovou pumpou k pláži. Dříve musela být krásná, jsou zde pozůstatky stánků a domu s vyhlídkou na moře, ale teď se na ní válí plastové lahve a jiný nepořádek. Co je pravda, lahve jsou skoro rozpadlé, ale víčka na hrdlech stále vzorně přišroubovaná. Po krátké pauze jsme se vydali dál.
Cílem je zřícenina hradu Kantara Kalesi. Jedná se o jeden ze tří hradů, na který jsou severo kypřané právem pyšní. Dle jiných cestovatelů, je problém se ke zřícenině autem dostat, ale není to pravda. Silnička je v posledním úseku velice úzká, a pokud je tu hodně turistů, musí být vyhýbání a couvání na širší místa velmi nepříjemné. My však potkali v poslední části jen jedno auto.
Chci říct, že nejrozumnější cesta je odbočit z D10 u vesnice Kaplica. My to ale udělali o 6 km dříve, na odbočce k Mersinlink, a dobře jsme udělali. Silnička vystoupá až téměř do sedla a pak pod horizontem pohoří vede téměř po vrstevnici směrem ke zřícenině. Po straně cesty jsou odpočívadla a vyhlídky poskytují krásný pohled na údolí a moře.
Zřícenina je nádherná, rozlehlá a je vidět, že se o místo starají. Pokud, by jsme předchozího dne neviděli zřiceninu Hilarion, tak bych byla nekonečně nadšená. Uvnitř je mnoho dochovaných místností, zdí s okny, nebo doopravených stájí. Budovy jsou tak zachovalé, že se mi povedlo v domnění, že jdu do menší budovy vlezla na záchody. Couvala jsem ven a Tomáš za mnou zvídavě: “Co tam je?” jen jsem houkla přes rameno: ”…turecký záchody” na to Tomáš: ”tady, v Turecku???” Se smíchem jsem radši sbíhala z hradu a doufala, že nám v okolí nikdo nerozumí.
Pak jsme již sedli do auta, a s jednou, krátkou zastávkou dojeli do Dipkarpaz, kde máme objednanou chatičku se střechou “A”, tento typ chatek miluji. Je úplně nová, velmi dobře vybavená, večer se dá topit klimatizací.
Autem jsme sjeli na pobřeží, podívali se na malou zříceninu kostelíka, nechali se romanticky okouzlit zapadajícím sluncem nad mořem. A pak jsme zaběhli pěšky do vesnice pro zásoby a na večeři. Já si dopřála pražmu a Tomáš jehněčí žebírka.
čtvrtek 19.12.
Severo-východní výběžek-poloostrov divokých oslů
Ráno jsme začali překvapujícím zjištěním… jsme o hodinu napřed!!! Vyskakovali jsme z postele s tím, že na 9 hodinu máme domluvenou snídani. Pán nám řekl, že pokud bude venku ošklivě, že nám ji naservíruje do obyváčku. Nechtěli jsme být přistiženi v negližé, a tak jsme vyskočili v 8 hodin, já se vysprchovala, vypila vlastní kávu a vykouřila již třetí cigaretu. Sousedi ve vedlejším domku již snídají na terase a my stále NIC. V půl desáté Tomáš napsal pánovi, jestli na nás nezapomněl… ten mu však napsal, ať je v klidu, že už to chystá. Když snídani donesl, tak nám řekl, že je teprve tři čtvrtě na devět. 4 dny jsme žili o hodinu jinde, protože na mobilech máme turecký čas. Posun oproti naší republice je tedy jen o hodinu i na severní části Kypru, a ne o dvě, jak jsme se nám načetlo na mobilu automaticky.
Po snídani jsme vyrazili. Dnes řídím poprvé já! Není to tak hrozné jezdit vlevo, ale uznávám, že jsem 2 dny bedlivě sledovala Tomáše a z místa spolujezdce se učila. Doplnili jsme zásoby v místním obchůdku a vyrazili na nejvýchodnější část ostrova …”poloostrov divokých oslů”. Koupili jsme mrkev, aby jsme je měli čím krmit. Cesta je sice asfaltová, ale značně rozbitá, musela jsem se vyhýbat mnoha výmolům. Dá se dojet až na konec, my ale zvolili variantu, že posledních 5 km, kdy se cesta mění na prašnou, dojdeme pěšky.
Osli opravdu stojí uprostřed cesty a odmítají nechat auto projet, dokud nedostanou mrkev z okénka. Mají naučené chodit převážně ke spolujezdci a vracející se auta nezastavují… asi mají zkušenost, že už nic nedostanou.
Šli jsme po dlouhé prašné cestě podél jižní strany poloostrova. Od moře dost foukalo. Asi dvakrát jsme se krátce zastavili, aby jsme se pokochali vysokými vlnami bijícímy do skal pod námi.
Na konci poloostrova stojí domek, který právě dva chlapi bílili. Za ním je velký balvan s koncem mezinárodní cesty E4. Kdysi jsme už část šli. Jenže je dlouhá 10 000 km, začíná ve Španělsku a vede přes celou Evropu. Na kose poloostrova jsme si v závětří dali termoskové kafe a trochu sušenek. Není zde žádný stánek s občerstvením ani suvenýry.
Pak jsme se vydali po severní straně poloostrova. Je zde nižší břeh a moře lépe přístupné. Stejně se nám ale do vody nechce. Protože je zima a fouká. Celé pobřeží je zanesené nepořádkem. Není snad ani možné, aby tohle vše vyplavilo moře. Nepořádek je několik desítek metrů od vody. Pet lahve, to by člověk pochopil, sítě, ale spousty bot. Dokonce i takových, že jsou do páru. Našli jsme zbytky ledničky, krabice na chlazené nápoje, nebo ryby, plastové kbelíky… smutný pohled.
Asi po 6 km jsme si dali pauzu a stočili svou cestu po ”turistické značce” do vnitrozemí, aby jsme se vrátili k autu. V jednu chvíli jsme museli překonat 120 m převýšení přes hranu rozdělující jižní a severní pobřeží. Prašná cesta pro auta však zmizela a my se dostali mezi keře. Stezička z obou stran zarostlá bodláčím. A občas označena červeným puntíkem – což Tomáš se svou vadou očí vůbec nebyl schopen vidět. Naznal, že: “Touhle cestou chodí jenom osli a osel jako je on.” … Před vrcholem jsem měla nohy doškrábané, navíc mě dvakrát trefil ostnatý drát, kterým bylo ohraničeno strmé údolí. Byli jsme rádi, že jsme hranu překonali a dostali se opět na širokou cestu.
Když v tom jsem myslela, že mě šálí zrak, zahlédla jsem dvě lišky, jak přeběhly přes cestu. Upozornila jsem Tomáše a ten mi potvrdil, že vidí ještě třetí lišku, která po nás z dálky koukala a pak utekla do keřů. O pár metrů dál, tam kde jsme viděli lišky ležel mrtvý osel z půlky vyžraný, jen z něj trčela ohlodaná žebra. Neměli jsme odvahu ani chuť si jej prohlížet z blízka. Navíc jsme přidávali do kroku, protože slunce zapadlo již před 20 minutami a jak víme, soumrak je tady krátký. Stopař na mobilu nás ocenil 16 kilometry v nohách.
Cesta autem byla již za tmy. Ve vesničce jsme museli jít do dvou obchodů. Ve větším byla žena v šátku, asi ortodoxnější muslimský majitel… nedalo se koupit ani pivo. V obchodě u kostela jej však normálně Tomáš koupil.
A pak už domů, sprcha, večeře a televize… dnes máme televizní koncert Nezmarů, Mikyho Ryvoly a Copáků… krásné sny.
pátek 20.12.
“iglů”, Salamis, demonstrace ve Famagustě
Ráno jsem se probudila velmi brzy a přesto, že jsem se snažila Tomáše nevzbudit, ale upuštěná nabíječka s redukcí do elektřiny je dost těžká a vyděšený výkřik, když upadne na obrazovku telefonu nenechá spát nikoho. Po ranní kávě, sprše a snídani, kterou nám pan ubytovatel opět naservíroval až do obývací části domku, jsme pobalili věci, rozloučili se s kočičí dámou, co nosí modrou rolničku a vydali se na další cestu.
Směrem podél východního pobřeží na jih. Do Famagusty je to asi 80 km. Ještě než jsme vyjeli na rychlostní silnici, všimla jsem si po levé straně kempu s koulemi, které jsou podobné radarům na nejvyšších kopcích různých ostrovů, které jsme navštívili dříve.
Tomáš zastavil a šli jsme si koule prohlédnout. Na cca 1 m vysokých podestách jsou postavené kulaté stany ve tvaru koulí. Ty jsou z bílého tlustého igelitu. V přední části je igelit průhledný. Procházeli jsme se kempem a z jednoho takového “iglů” vylezla paní s omluvou, že nemá čas se nám věnovat, protože čeká hosty. Šli jsme za ní dovnitř. Snažila se s kamarádkou zavěsit závěsy a já jí trochu prostor prošmejdila. Je to velice zajímavě a účelně řešené ubytování. V jedné třetině je postavená zeď, před kterou stojí postel a za zdí jsou dvě místnůstky. Z pravé strany postele se jde do koupelny a na toaletu a kolem levé strany postele se jde do kuchyňky. V tomto prostoru jsou ještě krbová kamna.
Dál jsme jeli již bez zastávky až do Salamis, které je asi 5 km před začátkem Famagusty. Jedná se o archeologické naleziště. Prohlídka nám trvala asi 3 hodiny. Vstupné je úsměvně všude stejné 50 lir. Hned za vstupem je nejzachovalejší část naleziště. Gymnasium, kde se nacházely sauny, bazény, prostranstvi pro cvičení, zachovalé fresky a veřejné záchody. Teda ty veřejné za 50 centů taky, ale myslím veřejné, zřícené záchody. Ve své době byly veřejné toalety místem setkávání. Sjednávali se zde různé obchody, a také se rokovalo o politických věcech. Veřejné toalety byly postaveny do půlkruhu. Na nich se sedělo čelem do středu místnosti. Toaletních míst pro sezení zde bylo 44 a potřeba se vykonávala do stoky. Před místností byla kašna pro umytí rukou.
Nedaleko stojí Řecké divadlo. V době své slávy se do něj prý vešlo až 15000 diváků. Což je neuvěřitelné… muselo být nejméně jednou, nebo 2x tak vysoké jako dnes. V další části tohoto malého okruhu stály lázně.
My se nejprve vydali do vzdálenější části rozvalin a teprve na konci prozkoumali divadlo i gymnázium. Vzdálenější část archeonaleziště byla jakýmsi parkem. Po upravených cestičkách se prochází kolem různých nalezišť, některá jsou více, některá méně zarostlá travou a nízkými keři. Jen u cestiček je označení s popisky, co se zde dříve nacházelo. Nikdo nehlídá, ani jsme nikde nenašli, že by bylo zakázáno na zarostlá prostranství vstupovat. A tak na jedné pláni, která byla označena jako náměstí sloužící ke shromážděním a rokování jsme poskakovali po letitých pobořených zdech, když tu se Tomáš zastavil, ukazoval na keř a pravil: “Hlemýždi rostou na stromech. Zde hlemýžďovník.” Naznala jsem, že těch rozházených sloupů a rozvalin má právě tak akorát a nasměrovala ho na písečnou pláž za ruinami. Tomáš vytáhl z keřů plastové lehátko a já si vyzula boty a chvilku si cáchrala nohy v chladné mořské vodě. Teprve potom jsme pokračovali s prohlídkou přední části naleziště s divadlem a gymnáziem.
Prošli jsme bránou ven, posadili se na molu u pláže přímo pod parkovištěm, kde jsme místnímu toulavému psu nabídli kousek sušeného masa a pak již vyrazili do Famagusty.
Průjezd městem nebyl ani moc složitý. Ubytovali jsme se v bytečku s výhledem na jednu z větších křižovatek, trochu pojedli a vydali se na procházku do starého města.
V centru starobylé části jsme narazili na demonstraci. Nejprve jsme nerozuměli o co se jedná. Na velkém plátně promítaly fotografie mladých dívek s různými trofejemi z utkání a také záběry zříceného města. Nad námi lítal dron a všude stáli reportéři s kamerami. Na hlavním pódiu probíhaly proslovy hlavních představitelů města. Lidé drželi v rukou transparenty se slovy “nikdy nezapomeneme” a olejové louče. Teprve “doma” Tomáš na internetu našel, že v roce 2023 se vydal tým asi 24 volejbalistek (ze základní školy) a jejich učitelé do Turecka, kde všichni zemřeli v troskách hotelu při zemětřesení. Jednalo se tehdá o velké zemětřesení, které si vyžádalo v Turecku desetitisíce lidských obětí. Lidé z Famagusty se s hotelem do dnešní doby soudí, protože hotel nesplňoval všechny předpisy proti zemětřesení.
Pak jsme prošli pár uliček, vystoupali na hradby a vydali se k dva kilometry vzdálenému domu, kde bydlíme. Cestou jsme jen koupili pití a doma Tomáš zprovoznil ohřívací klimatizaci.
sobota 21.12.
Varoša – zakázané město, Famagusta – památky
Ráno jsme pohledem z balkónu zjistili, že křižovatka pod námi je poloprázdná. Čekali jsme automobilovou špičku a pak jsme zjistili, že je sobota. Dnes je to týden co jsme odlétali z Prahy… to to letí….
Vydali jsme se směrem k městu a dohodli se, že dnešní program otočíme. Nejdříve zjistíme zda lze vůbec vstoupit do Varoši a pak teprve doprohlédneme starobylou část Famagusty, kam jsme nahlédli již včera za tmy.
Za kruhovým objezdem u brány do starobylé části jsme si dali snídani a pak podél moře vyrazili k zakázanému městu. Varoša je místo odkud kyperští Řekové v září 1974 utíkali před tureckými vojsky. Bývalo to význačné přímořské letovisko, které navštěvovaly celebrity hereckého světa. Po rozdělení Kypru zůstalo území neosídlené, protože majetky fakticky patří Řekům a Turci si ani po padesáti letech nedovolí s nimi nakládat.
Celé vybydlené město je obehnáno dráty a hlídají ho vojáci Spojených národů. V roce 2020 bylo částečně zpřístupněno. My našli jediný vstup ze směru od přístavu převážně rybářských menších lodí, vedle staré části Famagusty.
Hlídající policista nás u brány upozornil, že je zakázáno fotit, točit video a hlavně používat dron!!! U vstupní brány půjčovali cca za 500 lir elektrické koloběžky a za 100 lir kola zn. Retro. Město vypadá jako jedno velké muzeum. Nové asfaltové silnice se vzorně namalovanými pruhy pro cyklisty a pro pěší. Kruhové objezdy porostlé parkovou a květinovou úpravou. Nové pouliční osvětlení. Kolem silnice jsou dřevěné sloupky a mezi nimi natažené provazy jako v muzeu. Za provaz se nesmí. Tam jsou exponáty!!!
Smutné exponáty, rozpadlé domy bez oken, upadnuté části nápisů hotelů, banka, obchůdky a bary… Menšími domy prorůstají šípkové keře, jako by za upadenými dveřmi někde odpočívala Růženka a čekala na svého prince. Jen on k ní přes ty provazy a bedlivé pohledy vojáků nesmí.
Na začátku i na konci města lze sejít na písečnou pláž k moři. Na břehu stojí bufet s občerstvením a nově vybudované toalety a převlékárny. Pěšky jsme se toulali smutným městem tři hodiny …na kolech se kolem nás projížděly děti a na elektrických koloběžkách party chlapů při sobotním výletě.
Hotely byly méně rozpadlé, ale i z dálky bylo vidět, že vnitřní vybavení je pečlivě vyklizené. Sundané lustry, odmontované elektrické vypínače, chybějící vstupní dveře, a tam kde bylo vidět, odnesené i dveře od pokojů …Na kdysi výstavní třídě byly menší domy, ale i z nich zmizela většina nábytku, nikde žádné obrazy, hodiny….
Do některých ulic nás nepustili i když městem občas projelo auto, nebo elektrický vozík který vezl turisty. Na konci jsme si v novém bufetu dali pivo a limonádu a pak se vrátili nejpřímější cestou k bráně.
Podel přístavu jsme došli do starobylé části Famagusty, prohlédli většinu rozbořených kostelů a vystoupali na hradby. Na hlavním náměstí navštívili kdysi křesťanský kostel přeměněný na mešitu. Na základech jedné zbořené věže je postaven minaret.
S přibývající se tmou a chladem jsme se odebrali zpět do pronajatého bytečku, aby jsme zahnali hlad večeří a odpočinuli unaveným nohám po 18 kilometrové procházce. Celý den po asfaltu.
neděle 22.12.
přesun, přesun, přesun – jižní Kypr
Ráno jsme vstali celkem v normálním čase, vše pobalili a v 10 hodin jsme už nasedali do auta. Po 4. proudové silnici jsme se přesunuli kolem Nikósie zpět do Girne. Cestou jsme komentovali různé odbočky a hodnotili co jsme za ten týden všechno stihli navštívit. Vlastně jsme zvládli téměř všechny atraktivní cíle. Ne, že by se nedalo chodit ještě týden po horách, nebo navštívit ještě nějaké starobylé zříceniny, ale “vyďobali” jsme všechno podstatné.
V Girne mě Tomáš vysadil u autobusového nádraží s oběma batohy a sám jel vrátit auto. Předpokládali jsme, že se vrátí nejdřív za hodinu, a tak jsem se přesunula na plošinu z které je výhled na hrad a před týdnem jsme si tudy krátili cestu. Stihla jsem však jenom najít správné místo a usadit se, když Tomáš se objevil zpět. Auto vrátil za 15 minut a pán ho odvezl od půjčovny zpět na autobusové nádraží. Posbírali jsme věci a nestihli se ani rozloučit se severem… během 2 minut přijel autobus a ten nás odvezl do Nikosie.
Prošli jsme hlavní třídou, přešli hranici a v hospůdce na řecké straně si dali pivko a kafe. Na ubytování je to sotva 400 metrů. A to navíc přes autobusové nádraží, které nás odveze zítra do Larnaky odkud budeme pokračovat na letiště a půjčíme si druhé auto pro přesuny na jižní části Kypru.
Máme nádherný byt. Dvě ložnice, obě s manželskou postelí, obývací pokoj, zrekonstruovanou koupelnu a malinkou kuchyňku, ale s veškerým možným vybavením. Kávovar, rychlovarná konvice, toustovač, mikrovlnka, dostatek nádobí. Fén, a dokonce i žehlička s žehlícím prknem. Vybrala jsem ložnici, přes kterou se chodí na balkón a vybalila pár věcí, než se vydáme do města. Majitel se na nás přišel podívat a když zjistil, že jsme češi, musel Tomáš jít do jeho sousedního bytu se podívat na vystavený dres s podpisem od “jeho kamaráda” fotbalisty Petra Nedvěda.
Vrátili jsme se uličkami k hranici, znovu přešli na Tureckou stranu a toulali se mezi stánky. Každý z nás měl posledních několik lir, které jsme nakonec vyměnili za cigarety. Přes hranice se smí odnést poze 2 krabičky cigaret. Chtěla jsem si koupit nějakou věc na památku, ale tradičně jsem se nebyla schopna rozhodnout. Až u posledního stánku před návratem jsem sáhla po čistě černém šátku. Tomáš tuhle potřebu, něco si koupit nemá, a tak bezcílně mezi stánky procházel a občas něco vyfotil. V podvečer jsme se najedli v kebabu a pak už vyrazili zase k hranici.
Na řecké straně jsme se vydali směrem na východ. Potkali jsme Famustskou bránu, novou radnici a administrativní budovu pod kterou jsou za prosklenou stěnou vidět vykopávky. Pak jsme narazili na památník nějaké revoluce, kde mne Tomáš fotil před 10 lety s vějířem. Teď jsem se sochou dívky po letech pozdravila. Prošli jsme kolem městských hradeb, a vraceli se k ubytování.
Cestou jsme ještě viděli pouť s vysokým “Ruským kolem” několika dalšími kolotoči a bobovou dráhou. Nedaleko autobusového nádraží, mě zaujala nově vystavěná pěší zóna s mostem. Vše provedené v bílém designu a moderní tvary. Mně to připadalo velmi hezké a vkusné, asi po těch všech rozvalinách, které jsme navštívili v prošlém týdnu. Ale Tomáš neměl už náladu ani na sledování řeckých tanců od nějaké místní taneční skupiny, ani na vtipný živý obraz sobů a plyšových ledních medvědů.
Na ubytováni jsme byli za chviličku a dopřáli si očistu a klidný a tichý večer.
pondělí 23.12.
Nikósie-letiště, Larnaka-půjčení auta, Afroditina pláž, hory-Pachna
Další přesunovací den. Ráno jsme byli ještě v Nikósii a večer v horách v pohoří Pafosu.
Bez snídaně jsme vstali, zabalili a vyrazili na autobus. Měl jet za víc než půl hodiny, tak jsme v nedaleké pekárničce zakoupili teplé buchtičky, a protože pršelo, využili nového pěšího mostu místo zástřeší a na lavicích u stolů, kde včera večer děti kreslily vánoční obrázky, posnídali. Mezitím nás přišel zkontrolovat nějaký hlídač a paní organizátorka co přenášela dekorace dárečků ze strany na stranu. Pak už jsme sedli do autobusu, který nás odvezl do Larnaky.
U nemocnice jsme přesedli na druhý autobus, který nás odvezl na letiště. V autobuse jsme se setkali s trojicí s velkými batohy. Borec a koc ze Švédska a s nimi jedna slečna z Německa. Říkali, že si pronajmou auto a jedou někam do hor. My udělali vlastně to samé. Jen si půjčili auto od jiné půjčovny – Green motion. Pán nás vyzvednul u odletové haly a odvezl k nim do půjčovny. Předání auta proběhlo bez problémově. Dostali jsme auto s číslem, které míval Tomášův tatínek, tak to bylo trošku symbolické. O něco větší než to, co jsme měli na severu. První změna nastala hned po vyjetí z půjčovny. Na severním i na jižním Kypru se jezdí vlevo, na to jsme si pomalu už zvykli. Problém je dodržovat odstup od krajnice. Ale zatímco auto na severu mělo blinkry také otočené, tohle auto mělo blinkry normálně vlevo od volantu. Po týdnu docela vtipné, protože místo blinkru si Tomáš vždy pustil stěrače. Najeli jsme na dálnici a zamířili na západ.
Cestou jsme projížděli kolem dvou jezer, které jsme měli v itineráři, že navštívíme, ale i ze silnice bylo vidět, že se jedná o zadržovací nádrže a okolí nestojí za to, aby jsme mu věnovali celý den výletu. Vlastně dobře, že jsme to zjistili a nebudeme ztrácet celodenním výletem do míst, kde jsou jen holé svahy porostlé nízkými keři bez výhledů a bohatší krajiny. V jednom větším městě jsme našli prodejnu Lidl a nakoupili zásoby. Moc jsme nešetřili, protože až do konce pobytu máme k dispozici auto, tak můžeme jídlo převážet.
Dorazili jsme do vesničky Pachna a našli naše ubytování. Je to “Rural”, na kterém jsme se dohodli z důvodu, že zde máme strávit zítřejší Štědrý den. Uvnitř by nás měl čekat krb a romanticky vypadající pokojíček s balkonkem z kterého je výhled do údolí. Dům jsme našli lehce i když se u něj nedalo zaparkovat. Zaparkovali jsme na ploše o sto metrů dál, kterou využívají místní pro parkování větších vozů a pravděpodobně i aut od obydlí, které také jsou v úzkých uličkách a pěšky se vydali k domku, kde jsme měli bydlet.
Dům je kamenný a z rohu ulice jsou dveře do přízemního pokoje, po točitých schodech se dá vystoupit na balkon z kterého se vstupuje do horního pokoje. Paní nám však neposlala žádné pokyny, jak se dostat dovnitř, a tak Tomáš s ní zahájil chatovou dlouhou komunikaci. Pohledem přes prosklené dveře jsem zjistila, že v horním patře již někdo bydlí. Na stole byl nepořádek a rozložené věci v místnosti. Přes písemnou komunikaci nám paní sdělila, že jsme si objednali pokoj v přízemí. Trochu mě to rozladilo, protože jsem se těšila právě na ranní kávu s výhledem z balkonu. Tomáš následně zjistil, že opravdu k této chybě došlo, no s tím se nic dělat nedalo, snad se nám bude líbit i spodní pokoj. Problém však nastal, jak se do něj dostat. Paní nám napsala, že klíč je v krabičce na dveřích. Protože se mezití setmělo, těžko se nám nastavoval kód “zero, zero, zero, zero” a když už jsme jej nastavili, skříňka stejně nešla otevřít. Po chvilce lomcování dvířky se nám je povedlo uvolnit, jenže ani tohle nebylo vítězství. Dveře bez kliky jen s pevnou koulí se nechtěly otevřít. Až Tomáš zkusil odemykat na opačnou stranu, směrem k futrům, tak se otevřely. U klíče byla kartička, na to jsme přišli rychle jak rozsvítit, taky nás napadlo, jak pustit teplou vodu. Horší to bylo se zapnutím varné desky. Ta se uzamkla a dotyk ne, a ne začít hřát. Už jsme se báli, že se jedná o indukční desku a nádobí které tu je nebude na ni fungovat, ale i tohle po krátké písemné komunikaci dopadlo úspěšně. Když už jsme si mysleli, že máme Vánoční bydlení zajištěné, zjistili jsme, že tu nikde není dřevo do krbu, kterým jsme si měli topit.
Tomáš znovu psal paní a ta mu sdělila, že dřevo jsme si neobjednali, ale že sežene někoho i když je předvečer Štědrého dne a že nám za 30 EU dřevo dodá. Tomášovi to přišlo hodně drahé, já se bránila, že takhle tedy ty tři noci budou dost drsné a těžko klimatizací promrzlý kamenný domek vytopíme. A jak tak jsme se dohadovali, oba kuřáci, Tomáš vyšel ven a já s rozladěnou diskusí šla za ním, v ruce jednu cigaretu a zapalovač, automaticky jsem za sebou zabouchla dveře …
V tu chvíli diskuse o dřevu a studeném krbu byla utnuta a začal boj o bydlení. Mobily oba uvnitř na stole, stejně jako klíče od auta. Tomáš měl sice v kapse peněženku, ale to bylo všechno. Já v ruce jen jednu cigaretu a zapalovač. Na dveřích sice bylo číslo telefonu ubytovatelky, ale i kdyby jsme si dokázali, někde u místních mobil sehnat, paní není zdejší, dnes večer by se těžko za námi dostala s druhým klíčem. Navrhla jsem použít platební kartu z Tomášovi peněženky, ale tou dveře otevřít nešlo. Hledala jsem kolem dokola něco, čím by šla střelka dveří zasunout a dveře otevřít. Ohlodaná kostička nějakých žebírek u silnice vhodná pro otevření dveří nebyla! Kovový plech, který jsem našla byl zase moc velký, kousek plastu ulomený z nějakého auta byl zase tlustý! Šla jsem hledat něco na balkón nad námi a přišla na to, že mezitím se vrátili sousedi. Nedůvěřivě na mě koukali, co tam pohledávám. Snažila jsem se je uklidnit a volala na Tomáše, ať je jde požádat alespoň o nůž, který by snad dveře nějak otevřít šly. Chvilku se tvářili nechápavě, ale pak nám příborový nůž půjčili. Tomáš se snažil západku nadzvednout, ale úspěšný nebyl. Pak jsem si vzala nůž do ruky já. Cvik kriminalistického technika mi přinesl odpuštění z prekérní situace, do které jsem nás dostala. Dveře povolily. UF.
úterý – Štědrý den – 24.12.
výlet k vodopádům – Pano Platres a Kaledonian
Po snídani Tomáš vyběhl na náves, protože v ubytování není sůl a my si ji nekoupili. Trochu jsem se obávala, že budeme muset žebrat zase u nechápavých sousedů, ale Tomáš se vrátil, že tady vše funguje. Je tu pravoslavná církev a pro ty není 24. prosince tak velký svátek jak u nás. Slaví se až další dny. Slunce svítilo, a protože jsme vstali opravdu brzy, rozhodli jsme se vydat do hor. Předpověď počasí tvrdila déšť což vypadalo pravděpodobněji, až když jsme vyjeli blíž k Trodosu. Dnes jsem si sedla za volant já a užívala si spousty zatáček horami.
Zastavili jsme ve vesničce Pano Platres a vydali se po stezce dolů. Údolíčkem tekl dost vodnatý potok, přesto, že celá země je celkem suchá i teď v období deštivé zimy. Sešli jsme až dolů k potoku a potom vystoupali po opačném úbočí vzhůru. Odtud byl výhled do údolí a od zavřené restaurace vedly schody k spodnímu jezírku vodopádu.
Tomáš naznal, že tradice se mají držet, sundal boty a kalhoty a do ledové vody v jezírku vlezl. Pak jsme si na sluníčku před zavřenou restaurací dali kávu z termosky. Vypadalo to, že jsme jediní návštěvníci, ale jen do chvíle, kdy jsme se rozhodli odejít. V tu chvíli přijelo několik aut z druhé strany hory. I na stezce zpět jsme potkali několik lidí. Ještě jsme se pokusili vyfotit vodopád z vrchu, ale vše moc klouzalo na to, aby jsme přelézali přítok.
Od auta bylo vidět, že od Trodosu do údolí padá, těžká, dešťová mlha. Přesto jsme se rozhodli vyjet ještě kousek výš a nad vesnicí zaparkovali. Vydali jsme se k druhému vodopádu Kaledonian. Stezka byla velice malebná, stoupala podél potoka a museli jsme přelézat větší kameny. Když jsme k vodopádu přišli, vzpomněl si Tomáš, že jsme zde byli před 10 lety. Vystoupali jsme na horní hranu a usadili se tak, aby jsme měli výhled na jezírko pod vodopádem. V tu chvíli začalo poprchat. Sešli jsme zpět pod vodopád a připojili se ke skupince Angličanů, kteří se fotili pod vodopádem a slavili Vánoce. Také jsme si nechali udělat zmoklou fotku, kterou jsme večer upravili na Novoročenku.
Promoklí jsme sešli k autu a dojeli do naší vesničky. Mezitím opět vyšlo slunce, tak jsme zaparkovali, a ještě došli ke zdejšímu kostelíku. Cestou zpátky Tomáš prošel hřbitůvkem a se svou znalostí tří řeckých slov si popovídal s dvěma místními ženami, co přijeli ke hřbitovu navštívit rov.
U obchůdku jsme potkali švédského turistu s Němkou, se kterými jsme se seznámili u autobusu na letiště, kde si oni i my půjčovali auto. Řekli nám, kde se dnes toulali a vzájemně jsme si doporučili místa k navštívení.
Pak už jsme šli do našeho zděného domečku. U dveří na nás čekal pytel se dřevem, který nám zajistila paní ubytovatelka za 15 EU. Tomáš dřevo “naštípal” svým kapesním nožíkem a zatopil nám v krbových kamnech. Ubytování nabízí pobyt s krbem, ale dřevo není v ceně a se sekyrkou, nebo něčím čím by člověk oheň zapálil se vůbec nepočítá. Naštěstí jsme měli tekutý líh do vařiče, kdyby někde něco selhalo. Teď se moc dobře hodil. Krátce jsme telefonem pohovořili s nejbližšími doma.
Pak jsme si dali štědrovečerní večeři. Tentokrát opravdu svátečně… salát a rybí prsty. Zbytek večera jsme koukali na pohádky v televizi, a užívali si Vánoční atmosféry krbu. Pohodový Štědrý den-děkuji ti Ježíšku, děkuji ti Tomášku.
středa 25.12. – první svátek Vánoční
vesničky Lofos a Vassa, místní putyka v Pachně
Předpověď počasí byla smutná a pohled do hor nedával moc velkou šanci na to, aby jsme si užili sluníčkový den. Přesto vše dopadlo báječně. Po snídani jsme se vydali autem do vesničky Lofos, kterou mi natipovala ředitelka naší neziskovky.
Vesnička byla malebná, udržovaná, se spoustou úzkých uliček. Domy z čistě svítivého pískovce byli povětšinou opravené a vyzývaly k romantickému toulání. V centru jsme potkali otevřené hospůdky, ale neměli jsme chuť se posadit. Na kopci jsme objevili školu a na prostranství před ní “skleník” z plexisklových stěn, ve kterém byla instalována malá historická škola. Našli jsme otevřený dům, ve kterém bylo vystaveno zařízení pro zpracování oliv a pluh pro orání políček. Na stěnách byly dobové fotografie… mlýnské kameny, nádoby na sběr oliv a lisovací stroj pro zpracování oleje.
Autem jsme se vrátili do našeho “rural” domečku. Tomášovi jsem osmažila mražené závitky a sobě ohřála klobásu, kterou jsem snědla se zeleninou. Pak jsme sedli znovu do auta a vydali se do další vesničky Vassa, kterou nám předchozí den ukazoval na mapě “náš známý” Švéd z Larnackého letiště. Vesnička byla na vzdálenost blíže, ale také byla menší. Prošli jsme hlavní ulicí, kostel byl zavřený a došli až ke kapličce na konci uličky. Tomáš procházel hřbitov a já se jen tak vydala podel políček po cestě stoupající cestou z vesnice ven. Tomáš mě dohnal. A myslel, že se vrátíme, ale mě se zpět do vesnice nechtělo. A tak jsme vyšli na horizont odkud byl krásný výhled a oklikou se vrátili do vesnice. Kde jsme ještě z místní mapy zjistili, že je zde starobylý most. Vydali jsme se jej hledat. Klenul se nad říčkou hluboko pod námi a cesta k němu by byla komplikovaná, podívali jsme se na něj pouze z vrchu. Pak už sedli do auta a vrátili se do vesničky u nás.
Navrhla jsem Tomášovi, že se zastavíme ještě v místní hospůdce. Po levé straně směrem do centra vesničky byla taková putyka do které jsme zapadli. Na stolech plastové ubrusy a u nich seděli místní starší chlapi. Většinou popíjeli kávu, nebo víno. Nad televizí vysel nápis NO SMOKING, ale na stole ležely popelníky a dýmem prosycený vzduch nedával možnost pro pochyby, že: Tady se kouří!
Tomáš si objednal lahvové pivo a mě objednal kávu. K pivu se podávají automaticky slané oříšky a ke kávě voda. Když jsme měli skoro dopito a přemýšleli o odchodu, přišel nový host. A že si s ním musíme dát jejich pití! Pomocí mobilu jsme se domluvili, že je to pití ze švestek… dost slušná slivovice. Nedalo se odejít. Za chvilku pán uměl naše: “Na zdraví”. Lámanou angličtinou říkal, že paní, co obsluhuje, je z Bulharska. Další muž, který si přisedl k vedlejšímu stolu nám řekl, že se narodil ve Famagustě… žil tam do svých 14 let a pak se musel s rodiči vystěhovat. Přišli jsme na to téma tak, že si chlapi navzájem nabízeli cigarety a ten co nás “hostil”, si odmítl vzít od Tomáše cigaretu z Turecka. Hodně se rozčiloval a dotklo se ho, že jsme na severní straně vůbec byli. Zvláštní bylo, že ten, který na severní, nyní Turecké, straně Kypru vyrůstal, byl mnohem smířlivější a se situací rozdělení vyrovnanější. Ale to by nebyla hospoda – další slivovička napravila veškerou rozepři a čepicemi nás nikdo neztloukl. Dalšími příchozími byl pán s vietnamskou paní, tedy od pohledu, ale teď už víme, že ne každý Vietnamec je z Vietnamu… paní byla Filipínka. Tvrdila, že nás viděla před naším domečkem kouřit. Zvláštní bylo, že to byla za celou dobu jediná žena mimo hospodské a mě, která do hospody vstoupila. Ostatní byli vždy chlapi, objednali si kávu, čaj, nebo víno, poseděli, zaplatili jedním kulatým kovovým penízem a zase odešli. I když se mezi sebou bavili, nově příchozí si vždy sedli k jinému stolu.
Když jsme chtěli odejít, strhla se obrovská bouře a průtrž mračen… museli jsme se ještě zdržet. Nakonec jsme v dešti a potokem tekoucí vody po silnici došli “domů”. Tomáš zatopil v krbu, pustil nám nějaké písničky na youtube v televizi a pod vlivem dnešních zážitků jsme usnuli. Zítra se mi odtud chtít nebude.
čtvrtek 26.12. – druhý svátek Vánoční
Afroditina pláž, Pafos
Ráno jsme pobalili všechny své věci a značné zásoby jídla a připravili se k dalšímu přesunu. Tomáš vybral delší cestu horami, aby jsme si ještě užili úpatí pohoří Trodos a sjeli až na jih ostrova.
První zastávka na Afroditině pláži byla v nejistém počasí. Z auta jsme vystupovali za lehkého deštíku, ale než jsme prošli tunelem pro pěší, který vede od parkoviště pod frekventovanou silnicí na pláž, jako by jsme se dostali do jiného světa. Vysvitlo slunce a téměř lákalo ke koupání. Jen vzduch nebyl tak teplý, aby člověk dobrovolně vběhl do chladné vody. Přesto jsem se rozhodla, že do zdejšího moře musím ponořit alespoň ruce. Co kdyby pověst nelhala a já zkrásněla. Pobavila jsem však všechny kolemstojící. Ve chvíli kdy jsem čekala na vlnu která mi přidá krásy, moře se rozhodlo mi krásy přidat víc. Vlna byla mnohem delší než ostatní a namočila mi i boty. Nohy mi podklouzly jak jsem uskakovala, a tak jsem provedla pro všechny přihlížející vtipný manévr s výskokem a nohama vymrštěnýma do vzduchu. Když už jsem měla mokré i boty, tak jsem neodolala a rovnou si je zula a do mořských vln vstoupila aspoň po kolena. Tomáš následně tvrdil, že to moc nepomohlo, ale když na tom budu trvat, tak se můžeme ještě na pláž v rámci pobytu dvakrát vrátit. Kousek jsme se po pláži prošli, Tomáš mi našel ten nejkrásnější památeční kamínek a v suvenýrech na parkovišti koupil náhrdelník. Ještě jsme si chtěli vyjít na vyhlídku nad zálivem, ale počasí znovu ukázalo svou deštivou tvář a tak jsme sedli do auta a odjeli do Pafosu, našeho posledního ubytování.
Máme přímo ukázkový pokoj pro letní dovolenou. Moderní hotýlek s kuchyňskou linkou, velice dobře vybavenou, televizi, fén a francouzské dveře vedoucí přímo k bazénu. Jen ten bazén je studenější než moře, ve kterém jsem se v poledne nechtěně namočila. Ubytovali jsme se a vydali na průzkum starobylé části města u moře. Tomáš vybral strategicky umístěné ubytování. K moři a vstupu do archeocentra je slabý kilometr. Došli jsme na kolonádu u maríny. Odmítla jsem jít až k hradu s konstatováním, že místní hrad je úplně stejný jako ten v Girne na severu, kde jsme bydleli první den dovolené. Jedná se o malou čtvercovou pevnost na kraji moře. Raději jsem šla do kamenného domu, kde místní umělci prodávali své rukodělné výrobky. Než se Tomáš vrátil od hradu spustila se neskutečná průtrž mračen. Byl promoklý téměř na kost. Mě tak prudce snížený tlak neudělal vůbec dobře. Začala mě ukrutně bolet hlava až tak, že jsem přestávala vidět. Navíc se mi zvednul žaludek a myslela jsem, že zvrátím vše, co jsem toho dne snědla. Tomáš mě přiměl k rychlému přesunu zpět k hotelu. Hrozilo totiž, že přívalový déšť přijde ještě jednou a v mém stavu by těžko šlo něco dělat na promenádě. S vypětím sil jsem se doplížila do hotelu, nechala se uložit do postele a doufala, že tohle je opravdu jen počasím a já nechytla nějakou šílenou akutní virozu.
Tomáš využil chvíle mezi dvěma bouřkami a šel hledat obchod, aby doplnil nějaké zásoby. Hlavně vodu, abych nepila kohoutkovou, které se celou dobu vyhýbáme, aby nás nepotkala střevní choroba a pro sebe pár plechovkových piv. Než se vrátil, někdo mi urputně tloukl na dveře, ale než jsem se stačila probrat, tak už byl ten dobyvatel pryč. Později na nás znovu tloukly nějaké místní děti a chtěly koledu. Nebyly však nijak nastrojení a spíš nevybíravým způsobem žebraly. Dvě hodinky jsem se prospala a přívalové deště ustaly, mě se tím ulevilo a dokonce jsem byla ochotna sníst trochu suchých rohlíků. Večer jsme pak už strávili v hotelu a plánovali předposlední den naší dovolené.
pátek 27.12.
Pafos – dvě archeocentra, s Mozaikami a Královské hrobky bez králů
Dnes se nikam nepřesouváme a máme jasný plán. Navštívit obě archeologická naleziště, které v Pafosu jsou. Užila jsem si příjemné ráno s kávou u bazénu, i když bych potřebovala dva neopreny, abych byla ochotna do něj vlézt.
Nejprve jsme se přesunuli k nízkému kopci, co máme za domem. Při včerejší zásobovací procházce Tomáš objevil pěší lávku, ale museli bychom do něj vlézt dírou v plotě, a to se mi po ránu nechtělo. Vydali jsme se tedy nejbližší cestou k jižněji položenému nalezišti. Vstup je nedaleko hradu. Hrad jsme se domluvili, že vidět nemusíme. Je to malá pevnost na cípu města.
Vstoupili jsme do archeocentra a prostudovali mapu. Vykopávky domů na pozadí letošních zážitků např. v Pompejích nejsou tak uchvacující,ale zajímavé. Nejzajímavější jsou dochované mozaiky podlah v různých domech. Pozůstatky domu Dionisa jsou celé zastřešené, protože zde bylo nalezeno nejvíce celých vydlážděných místností. Všechny mozaiky jsou tvořeny drobnými čtvercovými kamínky mimo prvního obrazu na levé straně od vstupu. Zde je mozaika zobrazující bohyni Sfinx v její podobě s lidskou hlavou, lvím tělem a ptačími křídly, kolem které plavaly ryby. Tato je vytvořena z drobných oblázků. Trochu nás vyděsila prostřední mozaika, která má uprostřed obrazu zvedací dvířka. Víra ve věrohodnost a původ obrazů, odkrytých archeolgy v tomto stavu, nám tím byl trochu nabourán.
V blízkosti tohoto domu byly další plochy s již popisnými tabulemi, ale mozaiky tam žádné nebyly, jako by to byla rovná plocha pro sestavení další mozaiky. Zavánělo to nějakým neuchopitelným záměrem…. Ale proč se šťourat v zemi, ne? Na to máme odborníky na historii.
V severní části komplexu stojí maják, který prý kdysi dával znamení a byl viditelný až z dálky 25 km. Úplně na konci je malé řecké divadlo a velká plocha … něco jako náměstí, v překladu z tabule shromaždiště.
Pak už jsme vyšli zadní brankou z muzea a ocitli se na pobřeží moře. Podél něj vede velmi hezká, nově vybudovaná cyklostezka. Usadili jsme se u plážového baru, sledovali moře a trochu se slunili. Pak jsme se po pobřeží vydali k severnějšímu archeocentru.
Protože bylo krásně, svítilo slunce, tak jsme nespěchali. Oba jsme si nechtěně namočili boty, když jsme se snažili zkusit teplotu moře. Zašli jsme k malému kamenitému poloostrůvku a sledovali vlny a sifon, který se vypouštěl a opět plnil vlnami. Podél moře jsme obešli druhé naleziště a směrem od města do něj vstoupili jediným možným vchodem u parkoviště. Z obou nalezišť je více východů, ale vždy pouze jeden vchod.
Severněji ležící archeocentrum se jmenuje “Hrobky králů” ale údajně v něm žádný král nikdy pochován nebyl. Bylo užíváno jako pohřebiště pro vyšší třídu měšťanů. Za mě, pokud by tu člověk byl jen na půl dne, doporučuji navštívit toto naleziště. Je úplně jiné než to, co nabízejí jiné vykopávky. Už jenom tím, že se nejedná o domy, ale o hroby. A to spousty pohřebních komor. Nelze říct, zda jsou odkryty pouze horní patra hrobek a zde se do nich vstupovalo z horní části a po schodech se klesalo dolů, nebo zda v době užívání byl vstup do jednotlivých staveb z úrovně země, a naopak se chodilo do horních pater. Určitě byli vícepatrové. Nyní lze vstoupit do 9 různých staveb. Nejzajímavější jsou koncipovány jako domy s centrální místností, nebo možná otevřeným dvorem kolem kterého jsou helénské sloupy a arkádou se vstupuje do chodeb ve kterých se nachází spousty místnůstek do kterých by šla zasunout rakev a z přední části otvor uzavřít. Některé místnosti jsou větší a z nich pak jsou ve zdech šuplíky pro umístění rakví. Jediné, co je udivující, nikde se zde nenacházejí zbytky rakví, ani kosti, žádné památné předměty, a dokonce ani nápisy které by říkali kdo zde byl pohřben. Po včerejší průtrži mračen v některých hrobech stála voda a nedalo se vstoupit do nižších pater. Některými hroby šlo naopak prolézt zřícenou stěnou do vedlejšího hrobu. Toulali jsme se po nalezišti dvě hodiny a poctivě prošli všechny hrobky.
Vyšli jsme opět hlavním vstupem a vydali se směrem k hotelu. Cestou jsme koupili pár upomínkových předmětů. Tomášovi se zalíbilo triko s oslem Cyprus. Dokoupili jsme pivo a domluvili se, že vynecháme závěrečnou večeři v restauraci a raději dojíme zásoby z velkého předvánočního nákupu, protože vajíčka do letadla brát nebudeme. Po dvou týdnech v této evropské, a přitom tak jiné zemi jsem si poprvé všimla, že jejich zelený panáček na semaforu vykračuje opačným směrem, než u nás doma. Kolik věcí jsme ještě nestihli z této země asi nasát?
Našli jsme lávku, která vede na kopec kousek od hotelu. Tomáš jí objevil při včerejší deštivé výpravě pro pivo a ráno se mi k ní nechtělo prolézat dírou v plotě. Jde o dlouhý kovový most, který se točí v dlouhém oblouku nad něčím, co vypadá jako park. Přirovnala bych to ke stezce korunami stromů. Když jsme došli až na horu, byla již skoro tma. Ale Tomáš měl baterku, a tak jsme s údivem zjistili, že se pravděpodobné jedná o další naleziště. Podél skal se spoustou jeskyněk, které mohly sloužit jako sklepy domů, nebo hrobky, jsme došli k velké jeskyni, kterou jsme prošli na ulici. Ale byla na opačné straně kopce, než bydlíme, a tak jsme se za svitu baterky vrátili do prostoru a snažili se dostat na naši stranu kopce. Přitom jsme objevili mnoho propadlých neoznačených jam do spodních jeskyní. Na nejvyšším bodu kopce stálo zástřeši, které chránilo mozaiku, o které jsme se dočetli, že je největší v celém Pafosu.
Sešli jsme z kopečka, prolezli dírou v plotě a pak už jsme byli u našeho hotýlku. Trochu jsme si odpočinuli, Tomáš nám nachystal hemenex a téměř konec. Už jen před odletové přípravy. Vybavit letenky a přerovnat věci, aby se zítra balení neprotahovalo.
Dnešek nám přinesl krásný sluníčkový den. Super. Dík.
sobota 28.12.
přesun do Larnaky, plameňáci, odlet
Den návratu domů je vždy trochu napjatý. Pro tentokrát jsme si naložili přesun autem téměř ze západu ostrova na východ. Je to sice jen něco málo přes sto kilometrů, ale přeci jen stát se může všechno, tak nepřivolávejme smůlu a hurá do závěru. Doposud nám celý plán vycházel až neuvěřitelně bez skluzu, tak si budeme věřit, že se to povede i dnes. Závěrečnou cestu odřídí Tomáš. Najeli jsme na dálnici a jen s jednou krátkou zastávkou na toaletu dojeli bez problémově až k letišti u Larnaky. Plán opět šel bezchybně, a tak jsme projeli až severně nad letiště a navštívili jezera, kde prý zimují stovky plameňáků. Stovky jich opravdu nebylo, ale nějaké plameňáky jsme ze břehu mělkého bažinatého jezera viděli. Chtělo by to dalekohled, aby člověk mohl obdivovat jejich krásu.
Zvláštní však je, že jen pár desítek metrů přes silnici je moře. Sladká a slaná hladina je vlastně ve stejné nadmořské výšce. Krátká zastávka u obou vodních ploch, poslední nostalgické namočení rukou do mořské blížící se vlnky na písečnou pláž, památečný oblázek do kapsy, a pak už jen sledujeme ubíhající minuty blížícího se času k odletu. Ještě nám zbývá hodina času, než je potřeba odevzdat auto, a tak jsme zajeli na další vyhlídku u ptačí rezervace. Po zablácené cestě jsme dojeli až k posedu, z kterého lze ptáky sledovat, ale i zde by jsme museli mít dalekohled, aby jsme mohli ocenit výhled na různé druhy ptáků. Jen jsme zablátili auto, ale jak říká Tomáš: “fajfka” splněn i poslední bod programu!!!
Zajeli jsme natankovat, protože auto se mělo vracet s plnou nádrží a za chvilku již předávali auto. Neuvěřitelně jednoduše a bez komplikací. Pán nás naložil do jejich pendlovacího vozu a během pár minut jsme byli na letišti. Vše podle časového plánu. Navštívili jsme v přízemí vedle příletové haly kavárnu, Tomáš si dal poslední zdejší pivko a já vyjímečně na rozloučenou s jižním řeckým Kyprem, řeckou kávu.
Dobré věci se mají dodržovat, a tak jsme se vrátili k plastovému hrochovi u kterého jsme přespávali před čtrnácti dny po příletu na tento ostrov. Přebalili jsme batohy, protože máme zaplacený na odbavení jen jeden desetikilový batoh a dvě příruční zavazadla. A pak už jsme sledovali oznamovací tabuli, kdy se můžeme odbavit. Ale stále nebylo dáno, že můžeme velký batoh odevzdat. Několikrát jsme šli na cigaretu, ale půl hodiny před uzavřením “gejtu” Tomáš šel nechat batoh odbavit a teprve potom zjistil, že jsme to mohli udělat již dávno. Nemají to tady tak jako v Praze, že by se odbavovaly jednotlivá letadla. Zbývala nám sotva půlhodina do uzavření brány. S trochou nervozity jsme pak procházeli pasovou kontrolou a bezcelní zónou probíhali mezi nakupujícími, abychom našli správné číslo a gate se neuzavřela. Osm minut mi stačilo na to, abych na sebe navlékla co nejvíc oblečení a batoh vypadal, že má odpovídající rozměry. Tomáš mi stihl natočit do prázdné láhve ještě vodu a už jsme stáli v autobuse, který nás vezl přes letištní plochu k našemu letadlu.
Moje sedadlo 17 A u okénka bylo volné, ale Tomáš měl sedadlo obsazené slečnou, která stejně jako my doufala, že vymění místo s někým tak, aby seděla vedle svého partnera. Nakonec se nám vše povedlo domluvit, a dokonce v plánovaném čase odletět. Let trval 4 hodiny a v Praze jsme přistávali do husté mlhy a vítal nás ledový svět. Na Kypru sice horko nebylo, ale přeci jen pár stupínků rozdílu se podle našich zapnutých bund a choulících se postav kolem, rozhodně poznat dal.
… tím končí naše dovolená v “teplých” zimních krajích ostrova Kypr …
… AHOJ na cestě …
jo… a taky moje jméno … Jolana, Jolly, Veverka, Žížalka
prostě Jolka 🙂